Děti Charty: Když byli rodiče ve vazbě, řekli jsme si, teď nám to už nikdo nerozmluví

12 fotografií

Pražská Ječná 7, kde Němcovi dodnes bydlí, je jednou z nejproslulejších disidentských adres. Manželé Jiří a Dana Němcovi měli sedm dětí a jejich domácnost se stala jedním z center českého undergroundu.

Pořádali tam koncerty, jak Ondřej vzpomínal: „Nikdy jsem nepočítal, kolik se sem vejde lidí. Jednou to byla zatěžkávací zkouška, koncert - který by jinak nebyl – se odehrál tady. Takže asi 150 lidí.“

Čtěte také

Děti Charty: Placáky berte všechny, zněl příkaz estébáka

Otec Jiří Němec – psycholog, filozof a překladatel - pocházel z kulturně orientované pražské rodiny. Politické problémy zažil i jeho otec, Ondřejův dědeček.

V roce 1960 byl ve vykonstruovaném politickém procesu odsouzen k několika letům vězení. Maminka Dana – psycholožka – pocházela z učitelského prostředí, dokázala nejen obdivuhodně zvládat početnou rodinu, ale vytvářet zázemí pro další mladé lidi, kteří jejich byt považovali za oázu.

Oba rodiče byli od počátku 60. let v hledáčku Státní bezpečnosti, v té době Jiří Němec začal organizovat ekumenické semináře spolu s filozofem a teologem Ladislavem Hejdánkem a začal působit v literárněkritickém časopise Tvář.

Čtěte také

Děti Charty: Všechny nás zajistila policie, děti muselo odvézt do školky auto StB. Příběh Martina Palouše

Ondřej byl už od dětství, stejně jako další sourozenci, konfrontován se šikanou a perzekucemi komunistického státu. Situace se zhoršila s tzv. normalizací. Odposlouchávaný telefon, domovní prohlídky, výslechy. A s rokem 1977 přichází Prohlášení Charty 77, kde jsou oba Ondřejovi rodiče mezi prvními signatáři. Otec Jiří patřil ke klíčovým osobnostem, které připravovali znění textu. Následovalo vyhození z pražské foniatrické kliniky a práce nočního hlídače.

V té době už Ondřej fotografoval, svůj první fotoaparát dostal ve svých 12 letech od Ivana Martina Jirouse. Ostatně Jirousova stopa je dodnes v bytě Němcových, vyzdobil jim před lety kuchyň. „To jsme tady zachovali. Věci ze smetišť a půd, on byl takový sběrač věcí. Jemu se ta kuchyň zdála neutěšená, tak ji zútulnil,“ vysvětloval Ondřej Němec.

Klíčovou roli sehrál Ondřejův fotoaparát při pohřbu profesora Jana Patočky, jednoho z prvních mluvčích Charty 77, který v březnu téhož roku umírá v důsledku opakovaných těžkých výslechů na StB.

Čtěte také

Děti Charty: Úlet. Tak už jsem taky nebezpečná. Příběh Simony Hradílkové

Pohřeb Ondřej fotografoval: „Půjčil jsem si na to foťák s širokým objektivem. Fízlové se na mě pověsili hned na začátku pohřbu, pak šli za mnou a chtěli mi ho vzít. Já ho už neměl, dostal se přes řetěz lidských rukou k Nikolaji Stankovičovi, který si ho odnesl v kapse. Tak sebrali mě, tátu a sestru Markétu. Byl jsem pak 7-8 hodin na výslechu na Bartolomějské a nebylo to nic moc. Já jsem ještě nevěděl, co můžu a nemůžu, střídali se na mě vyšetřovatelé. Když jsem pak chodil k výslechům každý měsíc, už mi to bylo jedno.“

Fotografie Ondřeje Němce|foto:Khalil Baalbaki, Český rozhlas

Pomáhaly učitelky, které jsme moc rádi neměli

V důsledku represí vůči signatářům Charty 77 vzniká v dubnu 1978 Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných. K zakladatelům patřili Dana a Jiří Němcovi. O rok později, v květnu roku 1979, přišlo zatýkání členů VONSu. Mezi zatčenými byli oba Němcovi.

Čtěte také

Děti Charty: Perzekuce komunistů nás nutily dřít na jedničky. Příběh Moniky Arkai Dienstbierové

Tehdy proběhla jedna z domovních prohlídek, na kterou Ondřej vzpomíná: „Přišli asi v šest ráno, chtěli vykopnout dveře a my jsme neotvírali. A když to vypadalo, že vyrazí dveře i s futrem – dodnes je to na něm vidět – tak jsme otevřeli. Mezitím se nám podařilo některé věci poschovávat. To jsme netušili, že celá prohlídka bude trvat 10, možná 12 hodin. Střídalo se na ní 10 fízlů, projížděli všechny osobní poznámky, dopisy, knížky, naplnily 6 velkých papírových pytlů. Já jsem měl štěstí, že jsem měl kumbál až na konci bytu, kde jsem měl fotky a negativy. U prohlídky směla být jenom máma, nikdo jiný. V knihovně, kam pak přišli, zjistili, že knížek je asi 13 tisíc. Oni byli zvyklí knihy protřepávat, tak zírali. A ten můj kumbál na konci bytu – a já jsem nebyl nikdy moc pořádný, takže jsem měl negativy na hromadě, nesestříhané, to kdyby měli prohlížet! Sebrali mi pytel siřičitanu sodného a napsali: Pytel bílého prášku. Ale filmy nenašly a nevzali mi je.“

Legendární byt v pražské Ječné ulici|foto:Khalil Baalbaki, Český rozhlas

Oba rodiče zůstali ve vazbě. Na tu dobu Ondřej vzpomíná: „Nejstarší jsme doma byli já a sestra Pavla, pak mladší děti. Snažili jsme se, báli jsme se, aby třeba mladší sourozence nechtěli dát do nějakého výchovného ústavu. Hodně jsme se snažili, uklízeli jsme, pomáhali nám kamarádi, dokonce i učitelky ze školy – které jsme tak moc rádi neměli – se přišly zeptat, zda něco nepotřebujeme, třeba uvařit. To jsme s díky odmítli, ale solidarita byla úžasná.“ Z vazby otec Jiří Němec zasílal dětem dopisy s pokyny, co mají děti číst, v čem se mají – a proč – vzdělávat.

Fotoarchiv Ondřeje Němce|foto:Khalil Baalbaki, Český rozhlas

Ondřej podepsal Prohlášení Charty 77 ve stejný den se sestrou Pavlou a bratrem Davidem, v roce 1979, „to byli oba rodiče v rámci zátahu proti VONSu ve vazbě a my jsme si řekli, že teď už nám to nemůže nikdo rozmlouvat nebo zakázat, tak jsme ji podepsali.“

Čtěte také

Děti Charty: S vaším otcem je aspoň sranda. Příběh Marka Bendy

Na konci roku 1979 byl Jiří Němec po sedmi měsících propuštěn z vazby, odsouzen nebyl, ale jeho žena Dana obdržela podmínečný trest. Do Ondřejova života zasáhl otcův odjezd do Rakouska, nejprve to bylo legálně na výjezdní doložku. Komunistický stát věřil, že se už nevrátí. To se nestalo, ale ztráta možnosti pracovat v oboru byla těžkým trestem pro Jiřího Němce, dostal se do osobní krize a jejím důsledkem byla nakonec žádost o vystěhování do Rakouska.

Ondřej Němec pracoval jako kulisák, topič. A stále fotografoval. Spočítat jeho fotografie - řada z nich je naprosto unikátních - nelze. Nalézáme je v řadě knih, novin a časopisů, také ve světových novinách.

Více než 15 let připravoval titulní fotografie obálek Magazínů Lidových novin, kde od 90. let Ondřej Němec pracoval. Jeho tvorba byla prezentována na řadě výstav, ať individuálních či kolektivních. V současnosti působní v Knihovně Václava Havla.