Děti Charty: V tomhle hnojníku žít nechci. Příběh Mileny Jabůrkové Grušové

To opravdu nebylo a své o tom může vyprávět jeho dcera Milena Jabůrková.

Narodila se v roce 1962 a vzpomíná: „Já jsem se do problémů narodila. Otec Jiří Gruša, dědeček Eduard Goldstücker, oba s politickými problémy, dědeček se podruhé ve svém životě stal exulantem po letech v komunistickém kriminále. Mít tyto dvě osobnosti v rodině je požehnání i prokletí zároveň. Dvojnásobně. Je dost těžké, když je v rodině jeden génius. A já jsem měla v nejbližším okolí hned dva. Dědečka jsem kvůli jeho emigraci neviděla 14 let. A tak můj vztah k otci byl velmi silný. Parafrázovala bych výrok jednoho filozofa: byl pro mě mírou všech věcí – jsoucích, že jsou, a nejsoucích, že nejsou. Jeho myšlenky mě formovaly a až ve středním věku jsem byla schopna vidět i tátovy nedostatky a postavit se kriticky k jeho názorům.“

Podepsat, nebo ne?

Spisovatel Jiří Gruša se ocitnul na seznamu zakázaných autorů. Začal pracovat mimo obor, vydávat literární díla mohl pouze v samizdatu, jako třeba román Dotazník. Stálo ho to několikaměsíční pobyt ve vyšetřovací vazbě v roce 1978, oficiálně za pobuřování. To už měl za sebou několik kratších zkušeností s pobytem ve vazbě.

Rozhodnutí podepsat Prohlášení Charty 77 bylo logickým vyústěním jeho pohledu na svět a názorového ukotvení. Věděl, že to přinese jeho blízkým řadu obtíží, jak vzpomíná Milena. Její babička ji přesvědčila, „aby tatínkovi vysvětlila, že nemá Chartu 77 podepisovat, protože s tím bude mít celá rodina další řadu obtíží.“

Milena při natáčení|foto: Khalil Baalbaki

Přesto se ještě Mileně podařilo dostat na gymnázium. „Jistou pikanterií je, že jsem se hned po vzniku Charty 77 hlásila na gymnázium. Tam jsem se dostala, zřejmě aby režim ukázal, že nikoho nešikanuje – ale do Radotína, kde stát vytvořil ghetto pro děti z nepohodlných rodin. Mými spolužáky byla Betyna Landovská, Jáchym a Filip Topolovi, Hana Skoumalová. Na vysokou školu jsem se nedostala. Mladší bratr Martin nemohl studovat, učil se tiskařem.“

Situace se zkomplikovala ještě víc, když Jiří Gruša odjel v roce 1981 na literární stipendium do USA. Při zpáteční cestě se v Německu dozvěděl, že byl zbaven československého občanství. „A nastalo utrum v našem setkávání se,“ vzpomíná Milena.

Už mi to tady v tom hnojníku pěkně leze na nervy.Milena v dopise otci

Velvyslanec i ministr

V Československu se setkali do listopadu 1989 jednou, při příležitosti pohřbu Milenina bratra Martina, který zemřel v létě 1989 za tragických okolností. Komunistické úřady Jiřímu Grušovi dlouho odmítaly dát vstupní vízum do země. „Otec měl obavy, že nebude moci přijet, že ho do Československa vůbec nepustí, stejně jako ho nepustili na pohřeb jeho otce. Nakonec přijel. Nesl to těžce, i proto, že mu brácha těsně před smrtí řekl, že by chtěl za ním odjet do Německa. Otec mu odpověděl, ať se nejdřív naučí německy. Pak měl výčitky, že ho třeba mohl zachránit. Ptal se opakovaně, co udělal špatně.“ Milena v té době pracovala jako uklízečka. Její maminka Anna, původně překladatelka, byla pokladní v samoobsluze.

Milena ukazuje samizdat svého otce - Modlitba pro Janinku|foto: Khalil Baalbaki

Změna přichází se Sametovou revolucí v roce 1989, Jiří Gruša se stal diplomatem, byl velvyslancem v Německu a Rakousku, věnoval se literární dráze a byl krátce ministrem školství. Zvolen byl předsedou mezinárodního PEN klubu a ředitelem prestižní vídeňské Diplomatické akademie. Zemřel nečekaně při plánované operaci srdce v den státního svátku Československa, 28. října 2011.

Milena, matka několika dětí, začala studovat na vysoké škole, absolvovala Univerzitu Karlovu a další univerzitní studium ve Velké Británii. V současnosti pracuje jako členka představenstva mezinárodní společnosti IBM a je jedinou zvolenou ženou ve vedení Svazu průmyslu a dopravy.