Vystavovat v muzeu ostatky dívky z Afriky? Dokument poodhaluje české koloniální stopy

Dokument Jakuba Horáčka Exponát přibližuje příběh Gutty a zkoumá etiku vystavování ostatků kolonizovaných etnik v západních muzeích.

Čtěte také

Vyloupená Afrika? Evropská muzea řeší návrat cizího umění, mají ale podmínky

Hrdličkovo muzeum člověka provozuje Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy. Ostatky Gutty vystavuje v malém kabinetu umístěném naproti koster opic.

Součástí je také obálka s jejími vlasy a nádoba se zachovalým tukem z hýždí. Celkový obraz doplňuje výstřižek z českých novin z roku 1892, který přibližuje okolnosti smrti a pohřbu, A také tablet s uměleckým videem, které připravil polský umělec Ludomir Franczak.

„Když výstavu navštívíte a vidíte ostatky té ženy, začnete se ptát: ,Počkat, počkat, co se to tu vlastně děje? Proč to tu vůbec je? O čem to vypovídá?‘ Příběh Gutty ukazuje na naši koloniální minulost, kterou si neuvědomuje,“ říká v dokumentu Franczak, příběh Gutty zpracoval i do umělecké performance.

Je mi líto, že se jí stala taková křivda...

Příběhem Gutty se zabýval také historik Filip Herza, který zkoumal tzv. etnografické přehlídky. Gutta byla jejich součástí. „Většina lidí by to asi označila za lidskou zoo, kdy se Pražené chodili dívat na Dahomejce a pozorovat jejich inscenovaný každodenní život,“ vysvětluje.

Čtěte také

Až 90 procent afrického kulturního dědictví je v Evropě a Americe. Dekolonizace muzeí se týká i Česka

Za nejproblematičtější část příběhu Gutty označuje moment, kdy se exhumovaných ostatků zmocnil antropolog Jindřich Matiegka, pro kterého byly ostatky zajímavé právě proto, že patřily africké ženě: „Je mi líto, že se jí stala taková křivda a že se její ostatky se ocitly v muzejních sbírkách v takovém nelichotivém kontextu.“

Podle Hrdličkova muzea je ale kostra Gutty vědecky cenná. „Ostatky jsou nyní jedním z nedocenitelných ukázek biologických ukazatelů, ať už adaptace na podnebí, nebo místní podmínky, potravního stresu, časného nástupu reprodukce s vysokou úmrtností, imunitního omezení. Dále také samozřejmě představení naprosté druhové shody tvaru kostí. Ostatky pomáhají rozvíjet diskuzi na téma lidské evoluce a archeologických nálezů, jednoho ze základních témat biologické antropologie,“ tvrdí muzeum.

Jak vystavit ostatky osob, na které se dřívější věda dívala jako na méněcenné, bez toho, aniž bychom tyto osoby opět nezneužili pro své potřeby? Jak k vystavování ostatků mimoevropských etnik přistupují jiná muzea? Jak se vyrovnat s křivdami minulosti, a nenapáchat přitom nové? Kde leží hranice mezi příběhem Gutty a příběhem vědy, která se jí zmocnila, potažmo muzea, které její ostatky vystavuje? Poslechněte si celý dokument „Exponát“.