Děti Charty: Úlet. Tak už jsem taky nebezpečná. Příběh Simony Hradílkové

4. říjen 2017

Jaký byl život rodin disidentů na venkově? Rodina Hradílkova bydlela v moravském Lipníku nad Bečvou. Simona byla dítě Tomáše Hradílka, jednoho z nejaktivnějších moravských disidentů 70. a 80. let. Narodila se rok po okupaci a dětství prožívala v nejtužší normalizaci.

Začteme-li se do estébáckých svazků jejího otce, je to jeden příběh za druhým. Začalo to po srpnové okupaci v roce 1968. Zemědělský inženýr a člen KSČ v roce 1969 požádal o zrušení členství a během normalizace se ocitnul na tzv. druhé straně. Nakonec skončil jako dělník. Simona na to vzpomíná: „Táta, když podepsal Chartu 77, začal pracovat na pile. Zmordovanej. A estébák mu jednou říkal, měl byste nám bejt vděčnej, máte fyzičku. Mně bylo tehdy 8 let.“

Podpisem Charty 77 aktivity Tomáše Hradílka neskončily. Svazky Státní bezpečnosti jsou důkazem. Byl aktivní ve Společenství přátel USA a přátelil s lidmi podobného zaměření. Stal se sám organizátorem dalších protirežimních akcí, např. vztyčil transparent během prvomájového průvodu s nápisem Charta. Podal trestní oznámení na Vasila Biľaka kvůli vlastizradě v roce 1988 při 20. výročí srpnové okupace. Je podepsán pod dokumentem Tichá demonstrace k výročí Deklarace lidských práv i pod desítkami dokumentů Charty 77 z roku 1989, kdy byl jedním z jejích mluvčích. Ve stejném roce byl odsouzen k 13 měsícům odnětí svobody s podmínečným odkladem na dva roky.

Tomáš Hradílek při vzpomínce na dané období řekl: „Co se týče mne a mé rodiny, v prvních letech Charty jsme pocitem izolace vůbec netrpěli. Samozřejmě, nedělám si iluze, že mezi lidmi, s nimiž jsme se stýkali, na nás někteří nedonášeli. Podle toho jsme se zařídili – protože jsme si nebezpečí uvědomovali, o některých věcech jsme nemluvili. Nebyli jsme schopni takové lidi poznat, a kdybychom je začali podezřívat, museli bychom se distancovat od všech.“

Samizdatová literatura z archivu Simony Hradílkové

Přesto Simona a její dva sourozenci tehdy něco tušili - a myslí tím otcův podpis Prohlášení Charty 77 - byť od rodičů žádné informace neměli. Začalo se jim zdát, že se lidé okolo nich začali chovat najednou jinak. Později to bylo jasné, třeba když jejich dům byl každý víkend obklíčený policisty, na protějším domě byl umístěný reflektor osvětlující jejich domek a rodinu při procházce venku sledovali a doprovázeli estébáci. Její zkušenosti s komunistickým režimem postupně narůstaly a zcela vědomě přijala roli otce, být v opozici.


Dne 7. 9. 1987 se pod legendou kontroly plnění volebního programu uskutečnil v Lipníku nad Bečvou celoměstský aktiv občanů zaměřený na politickou a občanskou diskreditaci ing. Hradílka Tomáše a jeho manželky. Zúčastnilo se 300 občanů. V souladu s plánem skrytých zpravodajsko-taktických opatření vystoupili v průběhu aktivu vybraní zástupci ze zaměstnání Hradílka a jeho manželky a další diskutující. Společně odsoudili postoje celé rodiny Hradílkovy.Svazky Státní bezpečnosti

Ostatně již ve svazku StB vedeném na jejího otce pod názvem Redaktor bylo v roce 1987 uvedeno: „Děti objekta udržují kontakty se skupinami mladých lidí, kteří se zúčastňují úpadkové kultury, nelegálních výstav, sbírání podpisů pod různé petice, účastní se soudních jednání s osobami stíhanými pro protispolečenskou a protistátní činnost.“

Jedním z dětí „objekta“ byla tedy také Simona. Pohybovala se mezi lidmi z undergroundu, první svazek na ni samotnou Státní bezpečnost zavedla v roce 1988. Jmenoval se „Úlet“ a Simona k názvu dodává: „To mě charakterizuje. Jednou při výslechu mi nějakej méně informovanej estébák řekl – co by na to řekli rodiče? To mě rozesmálo. Já jsem byla v rámci věku a své povahy kamikadze. Šli jsme do toho po hlavě.“

Prohlášení Charty 77 podepsala ve svých 18 letech: „S problémy jsem počítala. S tím, že budu sledována, budu podstupovat výslechy a domovní prohlídky. Uvědomovala jsem si ale dobře, že když budu bydlet někde na pavlači, pracovat jako uklízečka, tak budu svobodná.“ Pro komunistický režim byla nebezpečná, protože mladí lidé jako ona na sebe „nabalovali“ další. Simona „šla opravdu hlavou proti zdi“.

Simona Hradílková disidentka

Během studií na gymnáziu se přestěhovala na Brněnsko a posléze do Brna, kde se dostala do společenství lidí podobného ražení, kteří vydávali samizdaty. Třikrát skončila na cele předběžného zadržení, ale listopadové události roku 1989 ji minuly, protože byla těhotná. Jistou ironií je, že to zjistila při zadržení na cele předběžného zadržení, takže s nadsázkou dodává „můj nejstarší syn je nejmladší politický vězeň v republice.“

Její život se „pádem režimu úplně změnil. Kopírovala jsem nadšení doby. Bylo to výborný a pro mě hrozně důležitý. A děcka se už narodila do té doby,“ dodává.

Tomáš Hradílek byl krátce ministrem vnitra ve vládě Petra Pitharta, žije v Lipníku nad Bečvou. Simona Hradílková je matkou tří synů a jedné dcery, působí jako vychovatelka, věnuje se textilnímu výtvarnictví a je spoluorganizátorkou řady kulturních akcí v Brně.

Simona Hradílková s rodinou
autor: ide
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.