Demokracie nebo národní zájmy? Rok 1968 očima Slovenska

Drobná spekulace: nebýt slovenské nespokojenosti, možná by i v roce 1968 nadále trůnil v čele strany a státu Antonín Novotný a k žádné okupaci by nedošlo. Podmínkou takového vývoje bylo jediné: aby se pragocentrik a centralisticky uvažující partajník Novotný při svých cestách na Slovensko choval trochu taktněji.

Čtěte také

50 let od abdikace dělnického prezidenta Novotného. Kritizovali ho komunisti i veřejnost

A byl ochoten smířit se s faktem, že Slováci se považují za samostatný národ a po bezmála 50 letech společné existence v jednom státním útvaru s Čechy (s tragickou mezihrou Protektorátu a Slovenského státu) chtějí žít ve federativní republice. Byl to požadavek legitimní.

Jenomže Novotný byl ve své bodré nadřazenosti nenapravitelný. Jeho návštěva v Martině v srpnu 1968 (připomínalo se výročí Slovenského národního povstání) je dodnes opředena dohady a pověstmi.

Jak uvádí slovenský historik Stanislav Sikora, první tajemník a prezident republiky se při ní choval po svém obvyklém způsobu s bodrou nadřazeností, možná až nabubřele, ve vztahu k Slovákům a jejich historii snad až urážlivě. Místo na hřbitov za velikány šel se poklonit do JZD, manželce zakázal přijímat jakékoli dary a pro ambice Matice slovenské třeba ve vztahu ke Slovákům v zahraničí projevil pramálo pochopení.

Čtěte také

Vasil Biľak aneb Krejčí politikem

Historky s Novotným dával potom k lepšímu Gustáv Husák při veřejném vystoupení v pražském Radiopaláci 21. března 1968, těsně před Novotného definitivním odchodem z politiky. To, že se bývalý vězeň obviněný z „buržoazního nacionalismu“ Husák stal nejenom jedním z Novotného hrobařů, ale i architektem vznikající federace, bylo poměrně logické.

Husákův srpnový podraz

Horší bylo, co všechno pro tento legitimní slovenský požadavek byl ochoten udělat. Na konci srpna 1968 ještě ani neoschly podpisy na moskevském protokolu, politicky zpráskaná a ponížená delegace KSČ se vrátila domů, aby se pustila do díla a začala utahovat šrouby. A Husák se pustil do vlastní agendy s vervou a zároveň vynalézavostí, která brala dech.

Ještě do konce srpna na sjezdu slovenské větve komunistů (KSS) vystřídal nenáviděného a otevřeně prosovětského Vasiľa Biľaka, ale zároveň se mu podařilo s pomocí nacionálních argumentů podpořit sovětský požadavek na zrušení platnosti takzvaného Vysočanského sjezdu KSČ, který před pár dny skončil v Praze. Husák tím posloužil okupantům a zároveň pohladil svůj národ po srsti.

Čtěte také

Mocenské instinkty Gustáva Husáka

Argument, že Vysočanský sjezd je neplatný, protože na něj nemohlo dorazit dost slovenských delegátů, byl právně vachrlatý, ale především to byl jednoznačný podraz na zbylé reformisty. Ve chvíli, kdy bylo životně důležité táhnout vůči Sovětům za jeden provaz, Husák upřednostnil slovenský zájem.  Jeho demokratizační zápal ostatně už jenom doutnal a brzy vyhasl zcela.

Když nic jiného, aspoň ta federalizace

Transformace Československa na federální stát se po okupaci stala tak trochu náhradním politickým programem, který měl zastínit všechny ostatní prohry a ústupky. Navíc reálné naplnění federace by si logicky žádalo i zrušení asymetrického modelu v KSČ, což znamenalo konečně ustavit i samostatnou českou komunistickou stranu jako partnera té slovenské. Na tom Sověti neměli zájem.

Pikantním detailem je, že zákon o federalizaci zmiňuje i existenci ústavního soudu, ten samozřejmě nebyl zřízen až do roku 1991.

Čtěte také

Rok 1968 mají Slováci spojený s federalizací. I normalizaci měli mírnější, říká historik

Sověti připustili federalizaci jednak jako prvek rozklížení jednoty Čechů a Slováků, za druhé pro ně byla přijatelná pouze federace po sovětském vzoru. Tedy v principu – všechny republiky mají své národní a stranické orgány, kromě centra. Ve dvoučlenné federaci to znamenalo, že Češi nebudou mít svou stranickou reprezentaci, pouze centrální.

Navíc pod Husákovým dohledem byla brzy na přelomu 60. a 70. let nemalá část pravomocí obou národních republik opět legislativně oslabena ve prospěch federálních orgánů, především vlády a parlamentu. Čímž se federace stala poměrně formální záležitostí.

Pryč se Smrkovským – není to Slovák

Nesmíme zapomenout na další hořký bonbónek, který Češi museli spolknout, ještě než se Československo na počátku roku 1969 stalo federací. Gustáv Husák svou národnostní fintu ještě jednou zopakoval. S argumentací, že jeden ze tří nejvyšších ústavních činitelů nové republiky (prezident, předseda federální vlády a předseda parlamentu) musí být jeden Slovák, se postaral o odstranění Josefa Smrkovského z čela parlamentu a jeho nahrazení Petrem Colotkou.

Čtěte také

Nástup normalizace v rozhlasových komentářích aneb Jak obnovujeme vedoucí úlohu strany

Byla to nedůstojná klička, protože v nejmocnější funkci ve státě zatím stále zůstával Slovák Alexander Dubček, pro danou chvíli to ale bylo bezpředmětné. Na podporu byť už velmi opatrného reformisty Smrkovského se ještě před koncem roku 1968 masově postavil studenti a odboráři (ve hře byla i generální stávka, nedošlo k ní).

Jenomže Smrkovský, na základě tlaků z vedení KSČ a bez podpory Alexandra Dubčeka, se rozhodl dál nebojovat a sám na začátku roku v bezbarvém rozhlasovém projevu požádal veřejnost o klid a pochopení situace.

Tímto manévrem se Moskva za Husákovy orchestrace zbavila nepohodlné figury a Smrkovský byl odsunut do role pouhého předsedy jedné ze dvou komor vznikajícího Federálního shromáždění. Začal tím jeho strmý politický pád a odchod do ústraní.

Časovaná bomba?

Ačkoliv se rok 1968 stal pro slovenskou veřejnost důležitým momentem emancipace, nešlo zcela pominout skutečnost, že federální republika vznikla v okupované zemi na úkor uhájení zbytku reforem. Tak aspoň to mohli pociťovat mnozí Češi: všechno jsme prohráli, ale Slováci dostali aspoň něco.

Čtěte také

Prosinec 1968 – boj o Josefa Smrkovského a jiné kuriozity

Přestože to byl velmi nepřesný obraz, podprahově ho mohl posílit i další průběh normalizace na Slovensku, oproti českým zemím v mnoha ohledech méně drakonický, prováděný víc „po sousedsku“.

Oba národy tak začaly po lednu 1969 prožívat trochu jiný příběh, politicky i ekonomicky. Což pak pokračovalo i po listopadu 1989. Otázku, zda byla federalizace Československa ve stínu sovětských tanků časovanou bombou položenou do základů česko-slovenského soužití nebo naopak odkladem krize tohoto soužití, nelze spolehlivě zodpovědět.

Už jen proto, že KSČ neměla žádnou reálnou moc, nezávislou na Moskvě. A Sověti chtěli pochopitelně udržet v provincii klid a centralistické řízení. Každopádně nebylo pro budoucnost dobré, že se důležitými symboly moci stali pro dalších dvacet let právě Gustáv Husák s Vasilem Biľakem.