Sláva, která předchází pád. Jak si Národní shromáždění narovnalo páteř a soudruh prezident mu ji zase ohnul

Tak nějak by se dal shrnout obsah rozhovorů československého prezidenta s místopředsedou československého parlamentu, dalo by se to vyjádřit i takto. Politici jsou taky lidé, a možná není slušné je odposlouchávat. Jenomže tady šlo o porušení základních pravidel hry v situaci, kdy jsme byli napadenou zemí.

Čtěte také

...a jim podobní. Dokument o občanské společnosti v roce 1968

Bylo 22. srpna 1968, parlament v obklíčení tanky, jeho předseda unesen do hlavního města země, která nás napadla. A parlament jako nejvyšší orgán státní moci měl i podle tehdejší ústavy co mluvit do toho, zda má hlava státu potupně letět do Moskvy žádat agresora o milost. Jenomže prezident pravidla nehodlal respektovat.

Už několikrát jsme se v Tématu Plus zabývali vývojem v československém parlamentu od poloviny 60. let. Na jaře 1968 reformní vývoj začal konečně nabírat na obrátkách i v Národním shromáždění. Problém byl v tom, že naskočit do reformního rychlíku měli poslanci, kteří byli zvoleni za zcela tuhých a kožených poměrů v roce 1964. Jak obstáli?

Předně: jejich výchozí situace nebyla z hlediska ústavy vůbec marná. V ústavě z roku 1960 – a samozřejmě byla plná rozporů – bylo možno se mimo jiné dočíst, že parlament čili Národní shromáždění mimo jiné má pravomoc odvolat vládu nebo kteréhokoli jejího člena. A prezident republiky má povinnost jeho návrhu vyhovět. Stejně tak nastupující vláda byla povinna předstoupit před Národní shromáždění s programovým prohlášením a požádat je o souhlas.

Čtěte také

V roce 1968 vypadaly povinné oslavy velké říjnové socialistické revoluce jinak

Nešlo sice o žádost o důvěru v dnešním slova smyslu, ale přece jenom se jednalo o pokrok. Jistěže – do jara 1968 to všechno byly formality, které nikdo nebral vážně. Ale právě to se mělo změnit.

Spolu s odchodem Antonína Novotného do historie došlo vzápětí i k abdikaci předsedy vlády Jozefa Lenárta. Na scénu nastupuje Černíkova vláda a nakonec dojde i k volbě nového předsedy parlamentu. Stane se jím Josef Smrkovský. Všechny tyto výměny naznačovaly, že pravomoci státních orgánů se měly začít naplňovat konkrétně, nikoli formálně a že dělba moci ve státě se má začít konečně začít brát vážně.

Poslanci se poflakují v restauraci

Mnozí poslanci se na novou situaci adaptovali jen pomalu. Například v rámci projednávání vládního prohlášení musel předseda Smrkovský – a rozhlas to odvysílal – apelovat na poslance, že není dost dobře možné k projednávání vládního prohlášení přistoupit tak, že s předstihem prohlásím, že s ním souhlasím, a z dalšího jednání se prostě vypařit.

Čtěte také

Rok 1968 a Husákova federalizace

Předseda rovněž citoval přítomné novináře, kteří si kladli otázku, zda se v parlamentu víc jedná v sále nebo v přilehlém restauračním zařízení. Mimochodem, reakce posluchačů na masovou nepřítomnost poslanců v parlamentu byla roztomile naivní – je potřeba je odvolat. Běžný občan sotva začínal chápat, že k tomu účelu jsou tu volby.

Ironie dějin zajistila, že právě v roce 1968 se měly v Československu konat hned dvoje volby, dříve spojené do jednoho termínu: do národních výborů a Národního shromáždění. Tedy dnešním jazykem řečeno do komunálních zastupitelstev a do celostátního parlamentu.

Čas tlačil, dosavadní volební období se muselo prodlužovat a rozhodování o nových volbách paradoxně brzdil bouřlivý vývoj ve společnosti a s ním i úvahy, jak zliberalizovat volební zákony a pustit do nich reálnou politickou soutěž. Reálně samozřejmě k žádné změně nedošlo, ani před okupací, ani po ní.

Musíme zahájit rehabilitace. Okamžitě!

Přesto se děly nevídané věci, byť trochu ve stínu bouřlivého vývoje v samotné KSČ. Nový předseda parlamentu Smrkovský nebyl – stejně jako předtím prezident Svoboda – zvolen jednomyslně, i když neměl protikandidáta. Konzervativci ukázali zuby a užili si svobodnou a tajnou volbu jaksepatří: ze 256 platných hlasů získal Smrkovský pouze 188 hlasů, proti bylo 68 poslanců, tedy víc než čtvrtina.

Čtěte také

Chtěli jsme být s vámi aneb Realita září 1968

Smrkovského nástupní projev je dlouhý, místy nudně aparátnický, ale zároveň se v něm najdou pasáže, ze kterých dodnes mrazí: Takhle explicitně říkal v té době důležité věci málokdo: „Naše cesta bude prosta barbarských činů, násilí, lidského utrpení a projevů pohrdání lidskou důstojností.“

Smrkovský mimo jiné trval na co nejrychlejším startu rehabilitací, tato snaha pak vyústila v kompromisní, ale přesto důležitý Zákon o soudní rehabilitaci č.  82/1968 Sb., přijatý v červnu 1968 (v roce 1970 byl nepřekvapivě zrušen).

Druhým důležitým legislativním zářezem do dosavadních pořádků byla rovněž v červnu přijatá novelizace tiskového zákona (84/1968 Sb.), která v Československu oficiálně zrušila cenzuru. Ta už ve skutečnosti neexistovala od března, přesněji od chvíle, kdy se z hradu poroučel Antonín Novotný.

Čtěte také

Po bouřlivém srpnu 1968 přišla deprese

Národní shromáždění se ještě přinejmenším ve dvou případech stihlo postavit na zadní vůči KSČ. Jak podotýká historik Ondřej Felcman, autor knihy Československý parlament na prahu Pražského jara: „Parlament si dokonce dovolil odmítnout některé návrhy – návrh zákona o Národní frontě a také představy KSČ o tom, že by předsednictvo Národního shromáždění mělo přijmout zákonná opatření, která by umožnila lépe zabránit vzniku nových společenských organizací a lépe kontrolovat média.“

To už jsme ovšem na konci července, kdy se vedení KSČ v panické předtuše pokoušelo šlápnout na brzdu a zpřísnit podmínky pro vznik jakékoli potenciální politické konkurence. A víc legislativních počinů se už do okupace nestihlo, tedy ani připravit nový volební zákon pro volby do Národního shromáždění a do národních výborů.

Je pozdě. Už nastupuje do letadla

Nejslavnější okamžik Národního shromáždění nastal v prvních dnech okupace, kdy z budovy na dnešním Senovážném náměstí, kde tehdy parlament provizorně sídlil, odešla řada rezolucí protestujících proti napadení země.

Čtěte také

Dezinformace v socialistickém Československu? Pomluvy, provokace a lhaní

Klíčová taktická věc se ale nezdařila. Prezidenta Svobodu se sice podařilo přimět, aby písemně svolal Národní shromáždění, ale když mu místopředseda vlády (de facto v zastoupení zatčeného a Sověty uneseného Smrkovského) dvakrát volal s požadavkem, aby neopouštěl stát, neletěl do Moskvy vyjednávat s okupanty, nebo přinejmenším by se postaral o bezpečnost zatčených a po návratu referoval o jednání se Sověty. To první Svoboda splnil, tomu druhému se vyhnul.

Zcela unikátní je historie zvukového záznamu dvou rozhovorů mezi místopředsedou Národního shromáždění Jozefem Vallo a prezidentem Ludvíkem Svobodou z 22. a 23. srpna 1968. V prvním mluví Vallo s prezidentem ještě osobně, druhý den se mu dovolal už jen na letiště pomocí vysílačky, a mluvil už jen s jeho tajemníkem.

Čtěte také

Jen si nechte Dubčeka v Moskvě… Jak by vypadal srpen 1968, kdyby se někdo rozhodl jinak?

Z obou telefonátů plyne, že Svoboda jel zcela po své linii, prakticky neponechal Vallovi žádný manévrovací prostor a diktoval, jak se má parlament zachovat, o čem jednat a o čem pomlčet. Oznamovacím tónem dal najevo, že on do Moskvy poletí, i kdo bude v jeho delegací. Šlo mimo jiné o Husáka, Biľaka a Indru.

Oba rozhovory se podařilo uchovat jen díky prozíravosti parlamentního archiváře Františka Cigánka, pochopitelně mimo parlamentní archiv. Pokud by o nich normalizátoři věděli, nepochybně by se o ně „postarali“.