Rok 1968 mají Slováci spojený s federalizací. I normalizaci měli mírnější, říká historik

15. červen 2018

Obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968 pokládají podle nedávného průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění Češi i Slováci za nejhorší období za posledních sto let. Češi jsou ale k tehdejším událostem výrazně kritičtější a rozdíly jsou i v hodnocení disentu nebo sametové revoluce.

„Není to nijak překvapující. Rok 1968 je pro Slováky spojen i s prosazením federace, což Čechům nikdy nic neříkalo,“ připomíná historik Jan Rychlík. Ze slovenského pohledu se tak mohlo zdát, že část reforem přetrvala i v období normalizace.

Kdyby Češi a Slováci interpretovali společně prožité dějiny stejně, nebyly by to dva národy, ale jeden.
Jan Rychlík

Na Slovensku dokázala myšlenka federalizace dočasně spojit reformisty i odpůrce změn, například Vasila Biľaka. „Pro reformisty znamenala součást celkové přestavby společnosti a demokratizace. Pro stranickou nomenklaturu pak příslib většího podílu na moci a možnost rozhodovat bez zásahů z Prahy,“ přibližuje historik s tím, že segment zastánců úplné samostatnosti byl v roce 1968 poměrně slabý.

Jiná normalizace

Pokud jde o reakce veřejnosti na invazi, není podle Rychlíka mezi Čechy a Slováky rozdíl. Jinak tomu ale bylo na úrovni stranických špiček, reakce Komunistické strany Slovenska (součást KSČ pozn. red.) byla o poznání mírnější, což bylo dáno větším podílem „konzervativních živlů, kolaborantů a zrádců“.

Rychlík připomíná, že Gustáv Husák, který původně byl zastáncem reforem, na Slovensku začal v předstihu zavádět normalizaci, ta ale měla mírnější průběh: „Reformisté byli důsledně vymeteni stejně jako v českých zemích, ale na Slovensku mohli zůstat v alespoň trochu slušném zaměstnání.“

Nedůvěra k Chartě

Čechy a Slováky podle průzkumu rozděluje pohled na Chartu 77. V Česku ji kladně hodnotila polovina respondentů, na Slovensku ale jen 27 procent. To je podle Rychlíka způsobeno několika faktory, například růstem životní úrovně Slováků během normalizace.

Pro velkou část občanů bylo pražské jaro příležitostí cítit se ve vlastní zemi svobodněji, říká historik Tomek

Historik Prokop Tomek

Konec 60. let a zejména samotné jaro roku 1968 přineslo mimo jiné významné uvolnění cenzury. Začalo vycházet i několik nových periodik. Okupace a následná normalizace znamenala prakticky konec svobodné žurnalistiky. Co mohou tehdejší časopisy vypovědět o tom, co si vlastně lidé slibovali od obrodného procesu?

„Mnoho lidí na malých městech a vesnicích si postavilo krásné domy a o politiku se nestarali. A disidenty hodnotí jako lidi, kteří ten klid narušovali – ale to bychom našli i v českých zemích,“ připouští.

Slovenských signatářů Charty 77 také bylo méně, protože policie sbírání podpisů brzy překazila, a třetím faktorem podle Rychlíka je, že na Slovensku byl především katolický disent. „Církevní hodnostáři měli nedůvěru k občanským aktivistům. Vadilo jim, že šlo o bývalé komunisty, kteří proti nim v 50. letech vystupovali,“ podotýká.

Související