Mocenské instinkty Gustáva Husáka
Já tento národ zachráním, i kdyby mi měli všichni naplivat do tváře, prohlásil údajně Gustáv Husák 21. srpna 1968 při pohledu na bratislavské ulice plné sovětských a dalších „spřátelených“ tanků. Výsledky jeho politického působení v následujících dvaceti letech tomu citátu ne zcela odpovídají – národ nezachránil, a o tom druhém raději pomlčme.
První muž Československa v letech 1969 – 1989, anebo 1987, pokud budeme počítat jen jeho léta v čele strany, samozřejmě budí pozornost tím, že se do značné míry svým vzděláním a inteligencí lišil od svých souputníků z nejvyššího patra KSČ.
Jako zkušený technolog moci ji používal obratně a beze stop naivity. Jeho politické úspěchy ovšem po roce 1969 brzy narazily na své limity.
Muž do politických zápasů...
Tam, kde se odehrávají bouřlivé události, se Husák pohybuje jako ryba ve vodě, pravda velmi machiavelistická. Jeden z prvních archivních záznamů, které máme k dispozici, je Husákovo vystoupení v Bratislavě po volbách roku 1946, kdy tvrdě zaútočil na stoupence Demokratické strany pod záminkou, že se jedná vesměs o „gardistické a fašistické elementy“.
Zcela jiného Husáka najdeme na unikátním záznamu procesu s buržoazními nacionalisty z roku 1954, který jsme získali z archivu Slovenského rozhlasu.
Husák tu zní na své poměry velmi pokorně, přesto – a to mu slouží ke cti – i po opakovaném mučení vede před soudem polemiku ohledně své úlohy ve Slovenském národním povstání.
Ve svém živlu je Husák na jaře 1968. kdy si s chutí smlsne na odcházejícím Novotném a jeho vztahu ke Slovákům. Útočný, ironický, docela vtipný. Husák nepatřil ke zbabělcům, pokud se ocitl v konfliktu se silami silnějšími než on sám. Zbabělcem se naopak stával v nejvyšších patrech moci, když měl zdánlivě všechno v rukou.
… ale bez politických vizí
Kromě jiných vlastností scházela Gustávu Husákovi jakákoli velkorysost. Snadnost, s jakou házel přes palubu některé své podporovatele ze 60. let, kteří se přičinili o jeho rehabilitaci (typicky český historik Milan Hübl).
Dodnes zaráží, ale na druhou stranu zcela odpovídá Husákově naturelu – dělit lidi na poslušné podporovatele a neposlušné oponenty. Obě skupiny jsou koneckonců jen kandidáti na politickou a občanskou likvidaci, je to otázka času.
Přitom je pozoruhodné, jak konformně se Husák se svým zřejmě jediným spojencem v politbyru Lubomírem Štrougalem po celá 70. a větší část 80. let choval. Formálně na vrcholu moci, nedokázal si vydobýt větší manévrovací prostor prakticky v jakékoli politické otázce.
Tento bývalý vězeň a brilantní politický řečník se ve finále bál udělat jediný kontroverzní krok prostě proto, aby na něj Vasiľ Biľak nedonesl do Moskvy něco, co tam nechtějí slyšet?
Pokud ano, je to tragické a zároveň směšné. Co mu mohli udělat? Jeho nevyřčeným heslem se stalo – nic neriskovat a nedopustit své mocenské sesazení ani o stupínek dolů.
Samozřejmě v tom sehrála roli zkušenost vězně a mocenského pádu z počátku 50. let, na druhou stranu Husákova ochromenost byla způsobená nejspíš i nedostatkem jakékoli politické či hospodářské vize či představivosti, jak udělat alespoň dílčí reformy v kádárovském stylu gulášového komunismu v Maďarsku.
Třeba povolit drobné živnosti, nechat tu a tam vyjít nějaká méně výbušná díla zakázaných spisovatelů nebo nechat své občany trochu nahlédnout za železnou oponu. Nebo nedej pánbů přinutit Sověty k aspoň symbolickému odchodu části okupačních vojsk.
Nevíme, zda by cokoliv z toho prosadil, zato je dost pravděpodobné, že mu tyto drobné ústupky slušnějšímu životu v Československu nic neříkaly.
První a poslední polovičatý pokus o (pouze hospodářskou) reformu přišel až v krátkém období mezi nástupem Michaila Gorbačova a samotným Husákovým sesazením na podzim 1987.
Jenže neuspěl – Moskvě v zásadě vyhovovalo to, co celá léta v Československu udržoval – politické mauzoleum s jakž takž slušnou životní úrovní. O finále Husákovy kariéry platí, že celoživotní poslušnost Moskvě je prostě choroba, která nakonec semele každý politický talent.
Když dva roky po odchodu z Hradu 18. listopadu 1991 v Bratislavě zemřel, málokoho ta zpráva dojala.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
