Daniel Kroupa: Otázky bioetiky. Ne všechno, co umíme, smíme dovolit

Před pár lety jsem byl svědkem diskuse několika vysokoškolsky vzdělaných lidí o bioetice. Slyšeli o ní poprvé, nevěděli o ní nic, ale o to snadněji se shodli na tom, že to není žádná pořádná věda, že je zbytečná a že se zabývá něčím, čemu pořádně nerozumí.

Čtěte také

Daniel Kroupa: Evropská strategie slabosti

Tu debatu vyvolala otázka, jestli má být povoleno klonování lidských bytostí. „Nechte, aby si o tom, které genetické manipulace budou dělat a které nikoli, rozhodovali sami výzkumníci,“ tak zněl jejich závěr.

Nechápali, proč má vědcům do jejich práce z vnějšku mluvit někdo další? Odpověď je prostá a má dvě roviny. Předně, následky genetických manipulací, které mohou být velmi prospěšné, ale také velmi škodlivé, ponesou všichni.

A dále, veškeré lidské jednání, včetně výzkumné činnosti, podléhá mravním normám. To, že tyto normy poznáváme postupně, že si vždy nejsme jisti jejich aplikací v některé situaci, že k jejich zdůvodnění a výkladu existují různé přístupy, na tom nic nemění.

Budou státy šlechtit poddané k poslušnosti?

Etika a její obory jako bioetika – její součástí je přitom i lékařská etika – formulují vědeckým způsobem pravidla, na jejichž uplatňování a dodržování stále více závisí osud lidstva. Výsledky etických zkoumání ovlivňují právní normy a závazné postupy, kterými se musí bádání řídit. Ne všechno, co umíme, smíme dovolit. Ostatně, probíhající pandemie je příležitostí si to uvědomit.

Čtěte také

Daniel Kroupa: Blouznění po lepším světě

Neznáme sice způsob, jakým koronavirus přešel na člověka, ale víme, že pokud v čínské laboratoři, která se zabývala jeho výzkumem, pracovníci striktně nedodržovali platná pravidla, mohli toto neštěstí bezděčně způsobit. Vyšetřování, které by to vyloučilo, ovšem Čína nedovoluje.

Ještě srozumitelnější příklad obtížného etického rozhodování v medicíně se týká toho, komu pro záchranu života poskytnout nedostatkový lék. Má jej obdržet starý člověk, který bez něho jistě nepřežije, nebo mladý pacient, který to snad zvládne i bez léku, ale jisté to není?

Nechat to na ošetřujících lékařích by znamenalo zatížit je morální a právní odpovědností, která by jim bránila, aby se mohli soustředit na léčbu. Kdo by je ubránil před výčitkami pozůstalých a před trestním stíháním? Proto i zde musí platit obecná a společensky akceptovaná pravidla, podložená argumenty. Sporná rozhodnutí pak musí činit někdo jiný než oni, a to na základě medicínské i etické kompetence.

Daniel Kroupa|foto:Jana Přinosilová,Český rozhlas

Vědecký pokrok v genetice nám přináší nadějné vyhlídky, ale staví nás i před osudovou volbu. Zdá se, že brzy dokážeme opravit dědičné dispozice k smrtelným chorobám. Máme ale dovolit, abychom vylepšovali fyzické nebo duševní vlastnosti dětí podle přání jejich rodičů? Opravdu vás neděsí představa, že státy budou šlechtit poddané k poslušnosti, vojáky necítící bolest ani strach, inteligenci elity, aby dokázala vládnout bez soucitu a skrupulí a klonovat občany podle předem stanovených vzorců? Už to skoro umíme, ale smíme to dovolit?

Autor je filozof a pedagog