Daniel Kroupa: Kundera a disent
Latinské úsloví „de mortuis nil nisi bonum“, tedy, že o mrtvých se má mluvit v dobrém, dnes odmítají někteří zpupní kritici s tím, že se nemá o nich říkat nic než pravda. Dělají to ovšem tak, že když někdo slavný zemře, vytahují před oči veřejnosti hlavně jeho hříchy, ať už domnělé nebo skutečné a někdy pro úplnost poznamenají, že také něco zajímavého udělal, vytvořil a napsal.
Nedávno tak počastovali zesnulého papeže Benedikta XVI. a nyní se jejich obětí stal slavný český spisovatel Milan Kundera, který zemřel 11. července letošního roku.
Čtěte také
Jistěže se máme snažit vždy říkat pravdu, jenže to není tak snadné. Abstraktní pravdy platí vždycky a nezávisle na okolnostech. U konkrétních pravd ale na okolnostech záleží a někdy k tomu, aby byly pravdivé, dokonce vyžadují vhodný čas.
Nu a co je konkrétnějšího než člověk, jeho život a smrt? Navíc platí, že oním „vyjádřením nepříjemné pravdy“ o právě zesnulém také něco nepěkného konáme: Dotýkáme se truchlících lidí, kteří ho měli rádi. I to je důvod, proč bychom s nutkavým zvažováním jeho dobrých a zlých skutků měli vyčkat.
Únos Západu
V případě Milana Kundery si do toho ani s patřičným časovým odstupem asi netroufnu a raději to přenechám spravedlivému soudci. O čem se však snad mohu zmínit, je můj kritický vztah k některým jeho myšlenkám.
V 60. letech, zejména po jeho vystoupení na IV. sjezdu spisovatelů, patřil vedle Ludvíka Vaculíka, Ivana Klímy, Václava Havla a několika dalších, k mým hrdinům.
Čtěte také
Četl jsem jeho projev, který se ilegálně šířil na průklepovém papíře s nadšením a stejně tak jsem přijal jeho román Žert. Pak mě ale zklamal v 1969 svou polemikou s Havlem o českém údělu. Zklamal mě do té míry, že jsem o dva roky později furiantsky odmítl nabídku jeho přítele, že mě s ním seznámí. Bylo to ode mě hloupé.
Román Nesnesitelná lehkost bytí se ke mně dostal záhy po tom, co vyšel a zhltnul jsem ho na posezení. Bodejť by ne, vždyť postava hlavního hrdiny mi byla více než povědomá a že jsem se nemýlil, mi později potvrdila osobně.
Spisovatelské mistrovství bylo nepopiratelné a právem se toto dílo prosadilo jako skvost světové literatury. Měl jsem ale trochu dojem, že Kundera příliš vychází vstříc dobovým požadavkům a že jeho dvakrát zklamanou víru v naplnění Marxovy optimistické historické vize beztřídní společnosti vystřídala ironická skepse a nihilismus.
Čtěte také
Říká se, že disidenti vůči Milanu Kunderovi cítili jakousi iracionální averzi, že mu záviděli jeho světový úspěch a nedokázali prominout hříchy z 50. let. Není tomu tak. Vždyť významná část z nich nesla na hřbetě stejné břemeno viny jako on.
Z jeho úspěchu se malá vlastenecká dušička disidentů dokonce radovala, protože přece i on byl vlastně tak trochu jeden z nás. Jenom nějak v jeho díle nenacházeli nic, o co by se ve svém takřka beznadějném zápase s komunistickou totalitou mohli myšlenkově opřít.
V tom ohledu měl navrch Václav Havel, který neprožil trapné zklamání z vyvanutí historického optimismu, protože ho nikdy nesdílel a ani neopíral svou naději na smysl disidentského konání o předpoklad, že nakonec všechno dobře dopadne. Věřil, že některé věci má člověk usilující o vlastní integritu dělat prostě proto, že jsou správné, bez ohledu na to, jak dopadnou.
Jistou výjimkou se stala Kunderova esej Únos Západu. Ne snad tím, že by přinášela nějakou novou naději, ale svým poselstvím světu o přehlížené situaci středoevropských národů a o významu kultury pro národní existenci i pro moderní civilizaci. K této eseji rozhodně stojí za to se vrátit, protože klade otázky, na které hledáme odpověď dodnes.
Velkého spisovatele nejlépe poctíme tím, že budeme číst to, co napsal. A tak jsem ho nakonec poctil i já.
Autor je filozof a pedagog
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
