Petr Janyška: Bez Francie by Milan Kundera nebyl, kým je

Například že teď je už prý „plně českým spisovatelem“. Co to u autora žijícího půl století ve Francii znamená? Je jím každý, kdo píše česky? Nebo kdo psal třeba německy jako Kafka nebo Max Brod, ale s odkazem na pražské reálie? Nebo mu k tomu stačí občanství? Takže když Thomas Mann měl československé?  

Kundera zůstane Kunderou, česko-francouzsko-světovým autorem. Bez ohledu na snahu politických kruhů přihřát si na něm svoji polívčičku.

Co mu dala Francie

Devadesátiletý autor prožil přesně polovinu svého života v Československu a druhou ve Francii. V té první psal česky, odkazoval se na život v socialistické zemi. V té druhé přesunul rámec svých reálií logicky do Francie, do západní Evropy a na existenciální situaci exilu. Psal tam nejdřív česky a nechával se překládat, poslední čtyři knihy napsal už francouzsky. Jelikož nesouhlasil s překladem do češtiny, stále u nás nevyšly a český čtenář neví, co za posledních 20 let napsal.

Čtěte také

Karel Hvížďala: Neslavič Kundera se dožil devadesáti let

V kontextu nabytého českého občanství je na místě zmínit, co Kunderovi dala Francie, kde napsal téměř všechny své romány a kde se proslavil. Bez Francie by totiž nebyl tím Kunderou, jakého zná svět. Dala mu všechno, co spisovatel potřebuje ke tvorbě i ke slávě a co mu Československo sebralo.

Francie mu dala především osobní svobodu učit, psát a vydávat, co chtěl. I obživu. To všechno mu husákovské Československo, odkud v roce 1975 odjel, sebralo. Odjel z prostoru kulturního temna, kde nesměli být on ani stovky jeho kolegů vydáváni, kde nesměli být v kultuře ani zaměstnáni. A v té chvíli mu pomohla universita v bretaňském městě Rennes. Nabídli mu, aby tam přednášel.

Nebyl jediným, Francie tímhle způsobem vyšla vstříc stovkám intelektuálů, kteří utíkali z komunistického světa i z Jižní Ameriky nebo z frankistického Španělska. Žádná jiná země tenkrát nepřijímala tolik politických a kulturních utečenců jako Francie, nikde jinde se jich tolik nekupilo jako v Paříži. A to už od začátku 20. století. Picasso, Miró, Chagall, z českých Šíma, Toyen, Kupka a stovky dalších.

Kultura nezná národnosti

Francie mu dala stát a pas. Československo ho brzy po odjezdu zbavilo občanství, stal se azylantem. V té chvíli ho Francie díky socialistickému prezidentovi Mitterandovi učinila svým občanem.  Podobně jako mnoho dalších, třeba Jiřího Koláře, jemuž zajistila v Paříži i ateliér.

Francie mu dala uznání intelektuálních elit. Jako protagonistu reformního hnutí 60. let ho tam rychle přijaly, k tomu hnutí měly velké sympatie. Zapadl mezi ně, brzy se stal miláčkem médií, dával množství rozhovorů. To se později změnilo, naopak se před novináři uzavřel do nepropustné klauzury a z jejich odmítání si vybudoval image tajemného génia.

Petr Janyška|foto: Radko Kubičko

A Paříž mu především otevřela, a to široce, dveře do světa. Dostal se tam do péče největšího nakladatele Gallimarda, světové firmy. Ten Kunderovi zajistil profesionální marketingovou strategii, uvedl ho na zahraniční veletrhy, zajistil mu překlady do desítek jazyků, články v novinách. Připravil mu pěšinku k různým prestižním literárním cenám, eventuálně i k Nobelovi.

Nebýt Francie, Kundera by nenapsal, co od něj známe, a neměl by zdaleka takový světový věhlas. V době, kdy publikoval v Československu, tu byli i jiní dobří a stejně známí autoři: Hrabal, Vaculík, Škvorecký, Klíma, Lustig. Žádný z nich ale nedosáhl do nejvyšších pater světového uznání jako Kundera. On a Forman byli dva, kdo se dostali mezi světovou špičku. Jednomu výrazně pomohla Francie, druhému Amerika.

Takže je Kundera český nebo francouzský spisovatel? Ta otázka je chybně položená. Kultura přece národnostní dělítka nezná.