Karel Hvížďala: Neslavič Kundera se dožil devadesáti let

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Milan Kundera

Milan Kundera skutečně již léta narozeniny neslaví, ale to neznamená, že pro nás to nemůže být důvod, abychom si ho připomenuli.

Teprve dnes, po 60 letech od doby, kdy jsem žasl nad hravou a přesně postavenou povídkou Milana Kundery Já truchlivý Bůh, která kolovala od roku 1959 jen ve strojopise, mohu přesněji říci, co pro mě znamenal a znamená.

Milan Kundera: Nechovejte se tu jako doma, příteli...

Milan Kundera: Umění románu

Eseje o vztahu autora a jeho díla a odpovědnosti dědiců v podání Antonína Přidala. Uvádíme při příležitosti významného životního jubilea Milana Kundery, který se narodil 1. dubna 1929 v Brně a oslaví tedy devadesáté narozeniny. Poslouchejte on-line po dobu jednoho týdne po odvysílání.

Podobně jsem byl fascinován rok na to, kdy vyšla jeho esej Umění románu s podtitulem Cesta Vladislava Vančury za velkou epikou, která neměla nic společného s ideologií znetvořeným instantním jazykem, navíc byla rafinovaně strukturovaná a po premiéře Majitelů klíčů v Národním divadle v roce 1962, v níž hrdina zabil člověka.

Milan Kundera tehdy patřil spolu s Arnoštem Lustigem, který vydal v roce 1957 povídky s názvem Noc a naděje z terezínského ghetta, s Josefem Škvoreckým, jehož Zbabělci vyšly v roce 1958 a později s Perličkami na dně Bohumila Hrabala, které se objevily na trhu v roce 1963, k prvním prozaikům, kteří opustili ujařmený instantní jazyk 50. let a pracovali pyšně s řečí, která se nevzdala svých práv: obnovovala je. Poctivým větám se nelze vyhnout, lze je jen obejít, a to platí i o jejich autorech.

Brebentění umění je věčné

Byla to doba, kdy spisovatelé nemohli a nesměli ručit za své věty, což společnost umrtvovalo, proto všechny tyto pokusy oživit slova, probudit jejich pravý význam, odstřihnout je od slov lasiček s rozplizlými konturami, jsou pro mě a pro mou generaci dodnes tak důležité: v mé paměti září.

Karel Hvížďala: Kundera se setkal s Babišem

Milan Kundera

V Paříži se o víkendu u příležitosti stého výročí ukončení první světové války sešlo přes 70 státníků.

Pozdější generace se na tyto autory díky jinému kontextu, tedy i na Milana Kunderu, který se jediný z nich dožil těchto dnů, a je mu 90 let, dívají jistě jinak, ale pro mě zůstanou navždy Milan Kundera, stejně jako Josef Škvorecký, nezapomenutelnými figurami, které obětovaly v exilu i svůj rodný jazyk, aby si uchovaly vnitřní svobodu.

Podobně v exilu skončil i Arnošt Lustig, který ale psal výhradně česky. Bohumil Hrabal, spřažený s češtinou pupeční šňůrou, tu zůstal a byl nucen k řadě kompromisů, kterými své dílo poškodil. Zazářit zase mohlo až po roce 1989.

Milan Kundera se lišil od ostatních ještě tím, že si vytvořil  svou vlastní poetiku, která vycházela z karteziánského románu ala these a byla zásadně odlišná od české narativní tradice.

Karel Hvížďala

Byl jiný i v tom, že na začátku normalizace odmítl ozdobit svůj život represí a vězením, a tím vytvářet svůj obraz, který by se nutně proměnil v kýč. Raději než politice se proto věnoval sveřepě literatuře. Chtěl být a je pokračovatelem velké středoevropské ironické románové tradice, a díky tomu patří pouze do dějin románu.

Napsal: „To, co jednou z Evropy zbude, nebude určitě stále se opakující historie, která sama o sobě nepředstavuje vůbec žádnou hodnotu. Dějiny umění jsou sice taky pomíjivé, ale brebentění umění je věčné.“