Daniel Kroupa: Den vítězství
Svátek práce jsem proflákal na chatě a nyní hrozí, že Den vítězství dopadne podobně. Spoléhám na to, že věnce a květiny k pomníkům padlých za mne položí volení představitelé, čímž bude povinné úctě k hrdinům učiněno zadost. Obávám se, že tak jako já slaví státní svátky většina občanů České republiky.
Proč bych se tedy k tomu nepřiznal? Když ale o tom takhle uvažuji, musím uznat, že se za to trochu stydím. Asi bych měl to svoje špatné svědomí prozkoumat.
Čtěte také
Není v tom jen moje notorická nechuť k oficialitám, ale také 40 let prožitých v komunismu, kdy byla účast na oslavách státních svátků dobrovolně povinná. Zkrátka, kdo se nedostavil, měl potíže. Na akce organizované školou jsme museli všichni, zaměstnanci se měli dostavit i s rodinou.
Moji rodiče však volili ty potíže, do průvodů mě netahali a nechali provádět klukoviny. Oslavy konce války však byly výjimkou a tak jsem již od raného dětství mohl sledovat vojenské přehlídky s tanky, letadly a otevřenou limuzínou, v níž za zvuku vojenské dechovky pomalu jel stojící ministr obrany generál Čepička a salutoval.
Pomníky osvoboditelů a okupantů
Čtěte také
Zkrátka, tenhle svátek se u nás doma nepovažoval za oslavu komunismu a vítězství nad německým nacismem se považovalo za hodné připomínání. Asi to souviselo s tím, co moji blízcí zakoušeli za okupace: neustálý strach, který nebyl bezdůvodný.
Dědečkovi v Praze Němci vyvlastnili továrnu na čokoládu, dědeček na Vysočině spolupracoval s partyzány, otec byl za heydrichiády vyslýchán gestapem a jeho nevlastního syna, studenta gymnázia, popravili za šíření letáků. A to ani nevím, kolik jejich přátel a známých skončilo v koncentračních táborech.
Za to si vzpomínám, s jakou úctou se u nás mluvilo o lidech, kteří se zapojili v zahraničí do boje na straně spojenců, zejména o letcích z RAF. Když jsem pak některé z nich poznal osobně, můj obdiv k jejich hrdinství ještě vzrostl.
Čtěte také
Dnes se, podobně jako dříve komunisté, snaží oslavy Dne vítězství zneužít podporovatelé ruské války proti Ukrajině. Pravda, sovětská armáda osvobodila většinu Československé republiky od německých okupantů a i moji rodiče jim za to byli vděčni.
Jak se ale ukázalo v roce 1968, považovali Sověti naši zemi za dobyté území, které mají právo znovu obsadit a dosadit na ně vládu, která poslouchá jejich příkazy. Po dvacetileté okupaci, která následovala, se tak změnily pomníky osvoboditelů na pomníky okupantů.
Ten, kdo u nich dnes klade květiny, nevyjadřuje vděčnost osvoboditelům, ale demonstruje svou oddanost bývalé komunistické mocnosti usilující o světovládu nebo těm vládcům v Kremlu, kteří ji chtějí obnovit. Měl by je raději položit na hrob padlých vojáků.
Jak tak o tom přemýšlím, říkám si, že i já bych přece jenom měl Den vítězství nějak oslavit. A už vím, co udělám: budu o tom všem vyprávět vnoučatům.
Autor je filozof a pedagog
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
