Jan Fingerland: Jakým autem jezdí konzervativec?
Rozmohl se nám tady takový nešvar. Určitá část pravičáků a současně určitá část levičáků se shodne na tom, že jezdit po městě ve velkém autě je projev konzervativního politického přesvědčení. Je to asi taková pravda, že obědvat salát a pít vodu z plastové lahve je levicové.
Ostatně v den nyní již proslulé nehody v Sokolské ulici mě 200 metrů odtamtud na přechodu pro chodce málem přejel rychle jedoucí miniautomobil, jehož řidič měl navíc na uších sluchátka.
Určitá souvislost mezi ideologií a volbou způsobu přepravy, nebo i konkrétního typu automobilu, nepochybně existuje. Pamatuji například doby, kdy britští univerzitní profesoři jezdili velmi často v Saabu.
Čtěte také
V Americe, kde milují statistiky, tuto souvislost zmapovali přinejmenším pro tamní poměry. Republikáni častěji jezdí v pickupech, nejlépe amerických. Liberálové volí častěji japonské nebo i evropské značky, i když ne nutně menší vozy.
Také koupě elektromobilu může být politickým stanoviskem, i když současně se pak někteří lidé vyhýbali jedné konkrétní značce kvůli jejímu nepřímému spojení s Bílým domem. Současně jezdit v autě s bateriemi znamená obvykle používat velký a těžký vůz s delší brzdnou drahou.
Je to samozřejmě složitější, protože američtí demokraté bývají častěji univerzitně vzdělaní a movitější. Současně mají menší rodiny a častěji bydlí ve městech. Naopak republikáni mají více dětí, žijí na venkově a třeba korbu skutečně občas potřebují. Nejde tedy jen o ideologii, ale i o konkrétní potřeby.
Kolik válců máš
U nás se v 90. letech rozšířila představa, že vlastnictví (kvazi)terénního vozu je symbolem ekonomického úspěchu nebo maskulinity, což bylo také vnímáno jako něco pravicového. Tato víra se paradoxně vztahovala i na značky a typy, které si v zemích s poklidnějšími dějinami oblíbily hlavně bázlivé dámy a maminky malých dětí. Dospělý muž sedící v takovém autě mohl působit trochu infantilně.
Čtěte také
Stejně ošidné jako představy o mužnosti jsou i představy o tom, co je pravicovost nebo konzervatismus. Neplatí zásada, že čím víc válců, tím víc svobody. Je ale pravda, že se etabloval jeden proud pravicovosti, který v maximální svobodě jízdy vidí klíčovou položku svého kréda.
Tradiční konzervatismus nespočíval ani v konzervování, ani v prosazování konkrétních politik. Usiloval o udržení přirozeného lidského světa. Konzervativní může být ochrana práv řidičů, stejně jako přesvědčení, že někdy je lepší motorismus omezovat, a používání velkých vozů zvláště.
Tedy že je zdravé, pokud se lidé mohou potkávat tváří v tvář, nikdo se nemusí bát, a když mohou na ulici prosperovat obchody. To například v Sokolské ulici v Praze není moc dobře možné. To vše není nic nutně jen pravicového nebo levicového.
Dobrý sluha, zlý pán
Komu by to přišlo jako levičácká propaganda, může si zalistovat v britském konzervativním týdeníku Spectator. Tam najde články o tom, že aut už je v tamních městech moc, že auta jsou už moc velká a chodcům nebezpečná, a že zejména majitelé SUV by měli platit větší poplatky, protože příliš expandují do společného prostoru.
Podobné hledisko najdeme i u dvou autorů, kteří nejvíce ovlivnili návrat konzervatismu u nás po roce 1989. Američan Russell Kirk, autor knihy Konzervativní mysl, automobily nazýval „mechanickými jakobíny“, a v jeho slovníku to rozhodně nebyla lichotka. Brit Roger Scruton, autor Konzervativního smýšlení, prosazoval názor, že životní prostředí je výsostně konzervativní téma, protože přírodu je třeba chránit před lidskou pažravostí.
Všímal si také nápadné ošklivosti moderních měst, což spojoval i s motorismem. Žádný zločinec prý nikdy nevymyslel lepší plán než výrobci aut, kteří úspěšně zprivatizovali zisky a náklady přenesli na ostatní společnost. Tolik Scruton.
Pravý konzervativec si samozřejmě váží lidské svobody. Tedy i svobody jet kam chci, kdy chci a jak chci. Jenže vždy v nějakém organickém vztahu k jiným dobrům, včetně zdraví a obyvatelnosti měst.
Skoro by se chtělo říci, že opravdový konzervativec po městě ze všeho nejraději chodí pěšky. Je to bezpečné, čisté, tiché, a ještě při tom potkává jiné lidi.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
