Daniel Kroupa: Advent i pro ateisty

Vlastně od toho ty Vánoce máme. Nevíme přesně, kdy se Ježíš v Betlémě narodil, neznáme s jistotou ani rok, ani den, kdy se tak stalo. Pro jeho první následovníky to zřejmě nebylo důležité. Slavit se tato událost začala až o pár set let později. Podle předpokládaného početí o Velikonocích byl stanoven den o devět měsíců později, tedy na 25. prosince. Okamžik slunovratu se k tomu hodil výborně, protože příchod světla člověk pochopí nejlépe, když noc je nejdelší.

Čtěte také

Jiří Stránský: Advent není jen příchod, je to i obrana

Mnohé nasvědčuje tomu, že stejný den byl už delší dobu pro Římany svátkem boha slunce nazývaného Sol invictus – neporažené slunce. Tento kult byl zároveň oslavou císařské moci a vyjadřovaly jej paprsky kolem hlavy na obrazech panovníků na mincích. Této podobě se pak přizpůsobily i některé královské koruny.

Naděje pro nejslabší

Křesťanský svátek příchodu Páně představoval naprostý kontrast vůči uctívání zbožštělé světské moci. Kristus, vtělené Boží slovo, je ve svých zobrazeních zpřítomňován jako křehké dítě nebo jako zmučený člověk přibitý na kříži; symbol skutečnosti, že moc Boží se ukazuje skrze lidskou bezmoc. Jak jinak by mohl přinášet naději slabým a opuštěným, kterými jsme tváří v tvář smrti a nicotě vlastně všichni.

„V něm byl život a život byl světlem lidí,“ říká evangelista Jan. Mluví ale o novém životě, který člověk nezískává od otce a matky, ale od Boha. Moc, kterou disponuje Ježíš, spočívá v tom, že může učinit ty, kteří jej přijmou, Božími dětmi. A život, který nabízí, není posmrtný, ale je to život věčný, přítomný již nyní, nad kterým smrt už nemá vládu.

Útěk před realitou

Čtěte také

Týden očima Petra Schwarze: Advent z kloubů vymknutý

Pro moderního člověka je obtížné porozumět tomu, co pro lidi žijící v antice bylo samozřejmostí. Například, že život je řízen božskými silami a že nezbývá než se jim podrobit. Musíme hodně napínat fantazii, abychom se dokázali vcítit do toho, co prožíval otrok, za kterého kdosi zaplatil a propustil ho na svobodu. Teprve když se nám to podaří, máme šanci pochopit význam slova vykupitel, kterým křesťané nazývají Ježíše Krista.

Co ale znamená život zotročený úzkostí a strachem ze smrti, známe dobře. Známe také život, který před prázdnotou uniká k požitkům a zábavě, k náhražkám za ztracený nebo nenalezený smysl, který jediný by jej dokázal naplnit. Nepotřebuje snad každý z nás svého vykupitele z každodenního trmácení za zbytečnostmi a z marného utrácení drahocenného času, který bychom mohli prožít naplno?

Duchovní bída moderního člověka spočívá v jeho neschopnosti vnímat reálné podmínky vlastní existence, pojmenovat je a klást si nepříjemné otázky, které vyvolávají. Jeho únik před sebou samým má ale své meze a to, co zakrývá svým blahobytem, se mu dříve či později připomene s naléhavostí, před kterou už není, kam se ukrýt.

Filozof a pedagog Filozofické fakulty Univerzity Jana Evangelisty Purkyně Daniel Kroupa|foto:Ladislav Němec/MAFRA,Profimedia

Adventní doba je i pro lidi, kteří nejsou nábožensky orientováni, příležitostí přemítat o věcech, které takto zanedbali. I oni mají důvod ptát se po možnosti překročit pouhé přežívání a pokoušet se nalézt způsob života, který má smysl, i když je vymezen zrozením a smrtí. Probouzet naději, že taková možnost existuje a že k ní směřujeme, je právě účelem adventu.

Autor je filozof a pedagog