Co si o našich dějinách myslí v zahraničí? Pro italské komunisty byl srpen 1968 traumatem
Bohemistů na světových univerzitách rozhodně nepůsobí velké množství. Ale existují tací, kteří v tomto oboru dosáhli světové úrovně. Patří mezi ně italský historik Francesco Caccamo. Před několika lety napsal knihu nazvanou La Cecoslovacchia al tempo del socialismo reale. Regime, dissenso, esilio – tedy, v českém překladu: Československo v době reálného socialismu. Režim, disent, exil, kterou vydalo římské nakladatelství Dante Alighieri.
Připomíná v ní například, že československé dějiny občas měly dokonce celosvětové dopady. Tak jako po komunistickém uchopení moci v únoru 1948.
Precizně a tvrdě provedená komunistická akce byla varováním nejen pro demokraty v Itálii, ale například taky ve Skandinávii. Přispěla taky k výraznému posílení obranné spolupráce, která nakonec v roce 1949 vyústila až ve vznik Severoatlantické aliance. Československý únor byl prostě pro západní demokracie varováním, které si vzaly k srdci.
Neodvratná cesta k totalitě
Čtěte také
Hned po válce bylo zřejmé, že je jen otázkou času, kdy se v Československu prosadí komunistická diktatura. Demokratičtí politici proti tomu mohli udělat velmi málo. Byť to samozřejmě neznamená, že se nedopustili vážných chyb.
Na prvním místě to platí o představitelích politických stran, tedy sociálních demokratů, národních socialistů a lidovců.
Prezident Edvard Beneš měl oproti nim na tragickém vyústění únorové krize mnohem menší podíl, než mu přičítají někteří publicisté, jak už tehdy upozorňovala italská diplomacie. Nic to ale nemění na tom, že Československo ovládla komunistická diktatura a stalo se skálopevnou součástí sovětského bloku.
Kontakty se státy na druhé straně „železné opony“, tedy i s Itálií, byly omezeny na minimum. To ale neznamená, že by zemi na Apeninském poloostrově byl vývoj v opačném bloku zcela lhostejný. Zájem se stupňoval především v době, kdy se v některé komunisty ovládané zemi objevily alespoň trochu nezávislé tendence.
Čtěte také
Nejvážnější zájem o dění v Československu jevili celkem pochopitelně italští komunisté. V roce 1968 se pro ně pražské jaro stalo dokonce jedním z klíčových témat a šokem pak byl vpád vojsk Varšavské smlouvy v srpnových dnech.
„Pro vedení strany bylo rozhodnutí Sovětského svazu a jeho spojenců traumatem. Na vojenský zásah reagovalo vyjádřením ‚tvrdého odsouzení‘. Bylo to poprvé, co italští komunisté vyjádřili otevřeně kritickou pozici vůči Moskvě. Bez pochyby šlo o rozhodující moment, který otevřel cestu stále silnějším pokusům odpoutat se od Sovětského svazu a vedl ke snahám o stále větší míru koordinace s dalšími komunistickými stranami v západní Evropě stejně tak jako s dalšími levicovými stranami. Což v následujících letech tvořilo základy eurokomunistického programu,“ píše Caccamo.
Jaký byl další postup Italské komunistické strany vůči politice Sovětského svazu? Uslyšíte v prázdninové repríze pořadu Ex libris, který v roce 2018 připravil Ondřej Houska.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor


Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.