Clementis se stal ministrem zahraničí po zemřelém Masarykovi. I jeho poslal na oprátku systém, který pomáhal budovat

Clementis se narodil 20. září 1902 v Tisovci v rodině učitele luterské evangelické školy. Jeho levicové orientaci pomohlo prostředí gymnázia ve Skalici, kde působila řada českých profesorů.

Čtěte také

Josef Urválek žádal smrt pro bezmála 30 lidí. „Nechť rozsudek dopadne jako železná pěst bez nejmenšího slitování,“ řekl

Studia práv v Praze ukončil v roce 1925 s vynikajícím prospěchem a vstoupil do KSČ. Vrátil se na Slovensko, pracoval u krajského soudu a nakonec si v roce 1931 otevřel vlastní kancelář.

To už měl za sebou i dvě návštěvy Sovětského svazu – jako turista v roce 1929 a v roce 1930 jako delegát mezinárodního kongresu mladých spisovatelů –, ze kterých se vrátil nadšený.

Když se v roce 1929 do čela KSČ dostal Klement Gottwald, Clementis nově zvolené vedení strany a následnou bolševizaci jednoznačně podpořil.

Před nacistickou okupací zbytků bývalého Československa se Clementis po dohodě s vedením KSČ pokusil odejít do Paříže, ale plán selhal. Až na druhý pokus se po složité cestě dostal v červnu 1939 do Francie.

Čtěte také

Léto 1951. Vlak svobody projel na Západ a Josef Urválek řečnil v politickém procesu proti lidem z agentury AP

V Paříži jej zastihla zpráva o sovětsko-německém paktu. Clementis spolupráci německých nacistů se sovětskými komunisty odmítl; stejně negativně se později vyjádřil k napadení Finska Sovětským svazem. Byl za to vyloučen z KSČ – slovy Moskvě věrného komunistického politika Julia Ďuriše pro „zradu v těžké chvíli“.

Z Francie se dostal do Velké Británie, kde od roku 1941 pracoval v BBC. Na pozvání Edvarda Beneše se stal členem Právní rady, poradního orgánu exilové vlády. V dubnu 1945 byl jmenován státním tajemníkem na ministerstvu zahraničních věcí a v létě 1945 znovu přijat do KSČ.

Podepsal smlouvu o Podkarpatské Rusi

Ve funkci státního tajemníka 29. června 1945 podepsal v Moskvě smlouvu mezi Československem a Sovětským svazem, podle níž byla Podkarpatská Rus, do té doby součást Československa, připojena k Ukrajinské SSR. Clementis také vyjednal s komunisty v Budapešti vysídlení maďarského obyvatelstva z jižního Slovenska.

Čtěte také

Jan Masaryk byl tragickou postavou února 1948. Jeho smrt není ani po 70 letech objasněná

Po zemřelém Janu Masarykovi se Clementis stal 19. března 1948 ministrem zahraničí. V roce 1949 tři měsíce zastupoval Československo na Valném shromáždění OSN.

Byl tam varován, aby se domů nevracel, protože mu hrozí zatčení. Varování nedbal, vrátil se v prosinci 1949 a v březnu 1951 byl na zasedání předsednictva ÚV KSČ obviněn z buržoazního nacionalismu, nepřátelského postoje k Sovětskému svazu a „intelektuálského postoje“ ke KSČ.

To už byl dva měsíce ve vazbě. Během vyšetřování a změn v přípravách monstrprocesů byl nakonec od „buržoazních nacionalistů“ přeřazen do procesu s „protistátním spikleneckým centrem Rudolfa Slánského“ – proces s údajnými nacionalisty totiž oddaloval svojí statečností Gustáv Husák, který se odmítal přiznat k tomu, co mu by kladeno za vinu.

U soudu proti Clementisovi falešně vypovídal i jeho přítel Ladislav Novomeský, psychicky i tělesně zlomený brutálními výslechy a v roce 1954 odsouzený k deseti letům vězení.

Clementis byl oběšen 3. prosince 1952. V roce 1963 byl právně a stranicky rehabilitován; velkou zásluhu na tom měla vytrvalá snaha tehdejšího šéfa slovenských komunistů Alexandra Dubčeka.

Celé Portréty Davida Hertla a Jana Sedmidubského z roku 2007 si poslechněte v audiozáznamu.