Chtěla jsem zpívat jazz, ne operu. Ale to se pro Čečenku nehodí, popisuje mezzosopranistka Adamova
Neznám sama sebe bez toho, že bych zpívala, přiznává mezzosopranistka Bella Adamova. Umělecká kritika jí předvídá velkou budoucnost. Adamova ovšem připouští, že kvůli studiu v zahraničí dlouho nebyla v kontaktu s českou hudební scénou. „Kontakty jsem si musela budovat velmi těžce sama. Pomohla mi k tomu Akademie v Kroměříži, kam jsem jela za Kateřinou Kněžíkovou, která se stala mojí mentorkou,“ říká a v pořadu Hovory na Českém rozhlase Plus mluví i o svém čečenském původu.
Bella Adamova se narodila v hlavním městě Čečenska Grozném, do Česka se s rodinou přestěhovala, když jí byly tři roky. „Nejdřív jsme byli v Moskvě, ale táta pak řekl, že nechce, abychom tam vyrůstali. A tak nás převezl do Česka,“ popisuje.
To bylo v době první čečenské války a život Čečenců v Rusku se začal zhoršovat. „Byla tam propaganda. Bylo to to samé, co dnes dělají Ukrajincům. Šikanovala vás i učitelka ve škole. Tak nás vzal táta pryč,“ vzpomíná.
Čtěte také
Už v té době Bella Adamova zpívala, ale jen tak pro radost. Nejdřív hrála na flétnu, zobcovou i příčnou, a zpěvu se začala věnovat, až když jí bylo dvanáct. „Ve sboru jsme zpívali jazz, world music a soul. Já jsem dlouho snila o dráze jazzové a soulové zpěvačky, ale to mi nebylo dovoleno kvůli tomu, že jsem Čečenka,“ odkazuje se na přísnou východu uvnitř její komunity.
Naštěstí pak propadla vážné hudbě. „Operní zpěv je moje druhá volba, ale nelituju toho,“ usmívá se dnes. Operu studovala v Londýně, kam mohla odjet i díky tomu, že tam už bydlela její starší sestra. A ta se tam původně stěhovala i s babičkou, která na ni dávala pozor.
Adamova pak ve studiu pokračovala v Německu a ve Švýcarsku. „To ale znamená, že jsem celé roky neměla moc velký kontakt s českou hudební scénou,“ poukazuje mezzosopranistka.
„Kontakty jsem si potom musela budovat velmi těžce sama. Pomohla mi k tomu Akademie v Kroměříži, kam jsem jela za Kateřinou Kněžíkovou, která se pak stala mojí mentorkou.“
Reprezentovat Čečensko
Dnes se cítí Adamova hrdá na svůj čečenský původ. „Ale mnoho let jsem s tím bojovala,“ přiznává a přibližuje:
„Rodiny v emigraci mají potřebu si trochu kompenzovat to, že nejsou doma. Takže nám pak rodiče říkají, že musíme reprezentovat svou zemi. Že nesmíme zapomenout na to, že jsme Čečenci. Přitom být Čečenkou znamená hodně věcí, které si neurčujete sama. Je předepsané, jaký život máte vést, co dělat, jak se chovat, jak vypadat, s kým se přátelit.“
Správné čečenské ženy by se proto měly brzy vdát, mít děti a pečovat o rodinu. Kariéru nemají.
Adamova se tak v dětství a dospívání střetávala nejen s tímto vzorem, ale i s předsudky ze strany Čechů. „V 90. letech nebylo úplně příjemné vyrůstat v Česku a nevypadat jako ostatní. Ve škole mě šikanovali, ne v Praze, ale když jsme se pak přestěhovali do Poděbrad,“ říká a doplňuje:
„Naše máma nám ale vždy říkala, že jsme skvělí a zajímaví. A tak v nás vybudovala silné sebevědomí.“
Adamova byla naposledy v rodné zemi, když jí bylo sedm let. To bylo v době mezi válkami. Už tehdy si ale všímala, že země, o jaké jí vyprávěli rodiče, přestává existovat. „Myšlenka, že bych tam někdy jela, mi přijde depresivní. Ale nějakým způsobem tam vlastně hrozně moc chci,“ dodává.
Po jakých operních rolí touží a které by jí nejlépe sedly? Kde má domov? Poslechněte si celé Hovory.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
