Fotograf Jaroš: Politici dnes média nepotřebují, jsou jim na obtíž. Sociální sítě krmí svojí pravdou

Dráhu reportážního fotografa začal na východním Slovensku, kde fotil romské osady. O svých začátcích Milan Jaroš říká: „Na Slovensku jsem byl náhodou o prázdninách, kdy mě tam vzala kamarádka za naším jiným kamarádem, který v jedné z těch osad prováděl antropologický výzkum. Najednou jsem začal fotit něco úplně jiného než předtím a díky tomuhle se to rozjelo.“

Čtěte také

Nebudu předstírat, že jsme nevzešli z vietnamských tržnic s padělky, ale je to historie, říká Duong, režisér snímku Letní škola, 2001

Za posledních 17 let fotil různé krizové situace či témata mimo centrum dění. Mimo jiné byl těsně před vypuknutím války na Ukrajině na ukrajinsko-ruských hranicích.

„Mám to nastavené tak, že když lidé nesouhlasí s focením, tak je nefotím. Nebo když cítím, že je jim to nepříjemné, tak to také nedělám. Zároveň je v těchto krizových situacích, myslím, fotograf poslední člověk, který se tam řeší. Například na Ukrajině, když dopadne raketa na nějaký dům, tak vás tam lidé pustí, protože mají pocit, že to jdete zdokumentovat, jdete přinést svědectví. Stejné je to například během povodní,“ přibližuje svou etickou hranici Jaroš.

Těžší pozice

Přiznává ale, že podle něj lidé na ulici často bývají nastaveni tak, že jim focením chcete ublížit, nebo to sdílet v kontextu, který bude negativní. „Street fotky jsou v tomto velmi komplikované. Lidé si mě často s fotoaparátem personifikují. Ve foťácích je dnes i kamera, takže vás často osočují, že jste z nějaké televize nebo pro někoho točíte,“ míní.

Čtěte také

Když se fotka povede, jde o pocit mimořádného štěstí, přiznává fotograf a cestovatel Bacovský

U politických kampaní pak pozoruje: „S příchodem politického marketingu, jako dělá například Andrej Babiš, se totálně změnila situace. Politici média nepotřebují, mají své sociální sítě, které krmí svou pravdou a svým obsahem tak, jak ho chtějí. Média jsou v tomto spíš na obtíž. V tomhle je to tedy jiné než dřív, protože máte daleko těžší pozici se k něčemu dostat. Politici neoznamují v kampaních, kde se přesně budou vyskytovat. Nebo vám řeknou jen část a pak zjistíte, že ten politik byl ještě jinde, ale nechtěl, aby u toho byli novináři a konfrontovali ho s otázkami.“

Výběr poroty

Letos je Milan Jaroš také poprvé členem poroty Czech Press Photo. V roce 2012 v soutěži získal hlavní cenu za fotografii rozloučení s Václavem Havlem.

„Jsem rád za nabídku poznat tu zkušenost z druhé strany a vidět všechny práce v kontextu přihlášených. Je zajímavé být v roli porotce, být u výběru a vidět, jak to funguje,“ upřesňuje.

Čtěte také

Špatný film nevypovídá o špatném tvůrci. Jeden recept na kvalitní produkci neexistuje, míní Sedláček

Vysvětluje, že porota nejprve získá fotografie všech přihlášených a následně začne vyřazovat příspěvky, které nějakým způsobem nesplňují pravidla. Když se shodnou, že se tyto příspěvky vyřadí, sejdou se osobně.

„Potom sedíme dva až tři dny v jedné místnosti, kde nás je sedm za monitory a o každé fotografii hlasujeme. V různých kolech je to různé bodování. Musí to ale proběhnout na naprosté shodě u všech sedmi lidí. Když se někdo přihlásí, že nesouhlasí, že chce, aby tam byla nějaká fotografie, tak se o tom začne debatovat. Je tam i tým z Maďarska, kterému patří hlasovací systém, jenž nám pomáhá jako IT podpora.“

Na závěr prozrazuje, že je to právě fotografie, kterou vybral do svého finálního výběru, jež se nakonec po debatě s dalšími porotci stala vítěznou fotografií soutěže Czech Press Photo za rok 2025. O jakou fotografii se jedná, se veřejnost dozví v lednu 2026.

Poslechněte si celý pořad Hovory. Audio je nahoře v článku.