Nebojte se mluvit o tom, jak si představujete svůj konec, vyzývá záchranářka v paliativní péči

Práce na záchrance je krásná tím, jak je akční, říká Petra Vrbová. Jako lékařka záchranné služby pracuje už přes 20 let a dodnes si pamatuje svůj první výjezd.

Čtěte také

Paliativní péče už dávno není jen podávání utišujících prostředků. Je to sebevědomý obor, objasňuje Marek Orko Vácha

„Byla to zrovna resuscitace, zkolabovaný pán na silnici, a úplně nádherně ho resuscitovali dva laici. A ještě do dneška si pamatuju i jejich jména. Bylo to tehdy velmi, velmi emotivní, a navíc to ještě dobře dopadlo, takže to byl krásný začátek,“ vzpomíná.

Ne všechny výjezdy záchranné služby jsou ale k pacientům, kteří potřebují zachránit život. „Abych řekla pravdu, když už je tohle srovnání, tak mnohem častější výjezdy záchranné služby jsou k pacientům, kteří potřebují paliativní péči, než k pacientům, kteří mají autonehodu.“

Podle ní chybí propojení mezi záchranáři a právě paliativní péčí. „Myslím si, že se na tom ale hodně pracuje. Záchranná služba sice přijede, uleví mu od bolesti v tu chvíli, uleví mu od akutních problémů, ale není to to gró, co ten pacient potřebuje. On potřebuje péči 24/7 a tu mu můžou dát paliativní týmy, mobilní hospice a on potom už nemusí volat záchranou službu.“

Vlastní diagnóza

Jako pacientka v paliativní péči Petra Vrbová ví, že o život jde do poslední chvíle. Když se dozvěděla, že má karcinom slinivky v posledním stádiu, s překvapením zjistila, jak málo se ví o paliativní péči.

Čtěte také

Mluvit o umírání bývá pro pacienty a jejich rodiny těžší než samotný konec, říká paliativní lékařka

„Já sama jako lékařka jsem nevěděla, že už je čas, kdy si můžu říct o pomoc. V tu chvíli mně přispěchaly na pomoc kamarádky, které v paliativní péči pracují. Nedostala jsem se tam oficiální cestou a myslím si, že je potřeba, aby se všichni pacienti k této péči včas dostali,“ říká a dodává:

„Pomohly mi vrátit se do dobrého života. Zatím nevím, jak bude dlouhý, ale prostě mi pomohly prožívat dobré dny. Je mi dobře, chodím ještě částečně do práce a prostě si to užívám. Užívám si každý den a je to díky nim.“

Sama se svou diagnózu dozvěděla z lékařské zprávy, kterou jí přinesla kolegyně během služby. Byl to pro ni šok a pomohla jí jiná kolegyně z paliativního týmu její nemocnice, která ji vyslechla a řekla jí, jaké má možnosti.

„To byla první obrovská pomoc a já jsem si uvědomila, že už v momentě sdělování diagnózy by ten pacient měl mít někoho, kdo mu věnuje čas. To se taky často nestává. Mně to teda ohromně pomohlo,“ svěřuje se Vrbová.

Petra volá 155

Aby upozornila na význam paliativní péče, začala spolu s hnutím Domestici s výzvou Petra volá 155. Lidé se mohou zapojit pohybem a pomoci jí vybrat na podporu hospiců milion korun.

Čtěte také

Paliativní péče je víc o životě než o smrti. Snažíme se lidem pomoci s tím, aby zbytek jejich života byl co nejlepší a nejdelší, popisuje ředitel Centra paliativní péče Loučka

„Chtěla bych vzkázat lidem, aby se nebáli mluvit a přemýšlet o tom, jak si představují i svůj konec, jaká jsou jejich přání. A aby si uvědomili, že nejsme nesmrtelní. Já jsem si to skoro myslela, až do té chvíle, než jsem onemocněla. Vůbec mi nepřišlo na mysl, že by se něco mohlo stát. Měli bychom prožít, jak se říká, každý den tak, jako kdyby byl poslední,“ říká.

Jak si ona sama představujete konec svého života? „Protože miluju hory a chození po horách, tak moje představa je, že vylezu někam na hory, tam vydechnu naposled, pak si udělá horská služba cvičení a snese mě dolů,“ odpovídá se smíchem.

Poslechněte si celé Hovory Petra Viziny.