Na střední se ze mě stal klasický nerd. Zkušenost se sexismem se mi vyhnula, říká herní vědkyně

Čtěte také

Hráč a sběratel starých herních pecek nechce být na sítích. „Mám z toho strach a respekt,“ přiznává

Se synem hraje Minecraft, ale i spoustu dalších kreativních her, které pak ukazuje v pořadu Dva na třetí. Zajímají ji genderové aspekty digitálních her, hlavně tedy postavení žen v herní kultuře. Vyučuje na několika vysokých školách a angažuje se také ve skupině, která zkoumá archivaci tuzemských her.

Sama začala hrát přibližně mezi 6 a 12 lety. „Jsem klasické dítě 90. let, takže můj otec koupil počítač, začal nadšeně hrát a byla to naše společná aktivita. Musím říct, že jsme hráli dospělácké hry, takže to úplně nebyl dobrý příklad. Ale hráli jsme spolu hodně, a tak jsem se vlastně ke hrám dostala,“ vzpomíná.

Na holku dobrý…

„Nikdy jsem nehrála onlinovky, takže se mi vyhnula ta zkušenost se sexismem a explicitní hostilitu jsem nezažila. Myslím, že na střední škole se ze mě stal ten klasický nerd,“ říká.

Čtěte také

Mezigeneračně se pochopíme, až když poznáme kontext, ve kterém každý vyrůstal, míní hledačka trendů Louženská

Krobová vysvětluje, že v herním prostředí se ženy potýkají se dvěma stereotypy. „Ten první se v angličtině nazývá sexy sidekick. Spočívá v tom, že holka, která hraje, je vlastně extrémně cool. Je přitažlivá tím, že hraje. Je to taková ta fajn holka od vedle, která je jiná než ostatní. Ale samozřejmě musí fungovat v nějakých limitech. Nesmí být lepší než ten kluk.“

„A ten opačný stereotyp, který je explicitně negativní, ale je velice nebezpečně propojen s tím prvním, tomu se říká fake nerd a spočívá v přesvědčení, že holky nikdy nemůžou mít rády hry samy od sebe. Že hrají hry, aby získaly pozornost, aby si našly kluka, nebo vydělaly peníze. Ale je to ta inherentní představa, že to vždycky trošku předstírají. Že prostě není možné, aby si osoba s vagínou skutečně užívala hry,“ vysvětluje vědkyně.

Tyhle dva stereotypy podle ní pracují v nebezpečném propojení a ať holka udělá cokoliv, tak to neudělá dobře. Buď to předstírá, nebo nemůže být tak dobrá a dělá to vlastně spíš jen kvůli klukovi.

„A pak se s tím samozřejmě pojí ty toxické projevy, jako je sexuální obtěžování, nadávky, urážky… A když jsou hráčky dobré a nasbírají týmu dost bodů, tak dostávají pochvaly jako ‚na holku dobrý‘,“ dodává.

Mužská zábava?

Podle výzkumů tvoří polovinu hráčské populace ženy. Proč tedy mají v gamingu jiné postavení než muži?

Čtěte také

Svou identitu měním podle situace, říká gender fluid. Přitom nemá averzi ke svému ženskému tělu

„Ono je to dáno tím, že ta zábava hraní her je od začátku rámována jako mužská zábava. Je to dáno už tím, jak chápeme technologii – jako mužský nástroj, kterému logicky ženy nemůžou rozumět a ani mu rozumět nechtějí,“ vysvětluje Fousek Krobová a pokračuje:

„Pak se k tomu přidávalo spoustu dalších rámců, třeba to, že arkádové hry se hrály venku. A v 70. letech byl pořád ten venkovní prostor chápán hodně jako klučičí prostor. A předpokládalo se, že holčičky budou doma v pokojíčcích vylepovat plakáty, nebude je zajímat něco jako střílení mimozemšťanů nebo jezdění v autě.“

S počítači v 80. letech se prý zase říkalo, to je ten expertní nástroj pro programátory. „A potom s komercionalizací celého průmyslu se do toho přidal i marketing, který to cítil jako silný způsob, jak hry propagovat: že to je ta klučičí, frajerská zábava. Takže to je problém, který se táhne už desítky let a je strašně náročné s ním bojovat a měnit ho,“ uzavírá Tereza Fousek Krobová.

Jak toxické je hráčské prostředí pro lidi jiných etnik nebo LGBTQ+ komunitu? Jak dlouho se zkoumá herní prostředí? A jak se proměňují herní publika? Poslechněte si celé Hovory Lenky Buriánkové.