České volby jako konec jedné éry a vyhlídky Edwarda Snowdena na azyl v Německu

Výsledek českých voleb rozbíjí mnohé mýty

Od předčasných voleb v České republice uplynul již více než týden, ale jejich výsledek a vliv, který budou mít na další politický vývoj v Česku, stále zaměstnává slovenské komentátory. V jednom z příspěvků na internetovém fóru slovenského deníku Sme píše poslanec za stranu SDKÚ Miroslav Beblavý v souvislosti s českými volbami o tom, že „25 let po revoluci definitivně skončila jedna éra.“

Zejména v případě ODS podle autora výsledek hlasování rozbíjí mnohé mýty a skrývá zajímavé poučení. Katastrofálně totiž skončila strana s více než dvacetiletou historií. Strana s desetitisíci členy, jejíž představitelé jsou zastoupeni na všech úrovních státu a samosprávy. Strana s jasným ideovým profilem, která úspěšně přežila odchod svého zakladatele Václava Klause v roce 2002. Strana, která od roku 2006 stála celých 7 let v čele vlády. Strana, která v reakci na skandál už před volbami nahradila svého dosavadního lídra, „slušňáka“ Nečase, ještě „novější a slušňáčtější“ Miroslavou Němcovou. „To všechno by mohli slovenští komentátoři brát v úvahu, když spekulují o tom, co a proč se stalo například SDKU,“ uzavírá Miroslav Beblavý na stránkách deníku Sme.

Tisková konference ODS, Miroslava Němcová|foto: Filip Jandourek

Bude Snowdenovi udělen v Německu azyl?

Velkým tématem zahraničního tisku zůstává setkání bývalého zaměstnance americké tajné služby NSA Edwarda Snowdena a německého poslance za stranu Zelených Hanse-Christiana Ströbeleho, k němuž došlo minulý čtvrtek v Moskvě. Snowden při něm uvedl, že je ochoten vypovídat v Německu o aféře s odposlechy. Berlín by ale musel zajistit, že Snowden bude moci v Německu zůstat a že tam bude v bezpečí.

Nizozemský list De Telegraaf podotýká: „73letý levicový politik tím, že se na vlastní pěst vydal do Moskvy a setkal se s bývalým pracovníkem NSA Snowdenem, posílil napětí mezi Spojenými státy a Německem.“ Podle Ströbeleho je Snowden ochoten vypovídat v Berlíně. Ale přesto, že Němci jsou rozzuřeni poznáním, že Američané odposlouchávali mobil jejich kancléřky, způsobilo by jim případné Snowdenovo vystoupení velké problémy. „Je totiž otázkou, zda by mu Merkelová udělila azyl a jestli by bylo možné ignorovat americkou žádost o vydání Snowdena,“ zamýšlí se nizozemský deník.

Německý poslanec Hans Christian Ströbele ukazuje novinářům dopis od Edwarda Snowdena|foto: ČTK,ČTK

Ruský Kommersant si myslí, že případný pobyt v Berlíně by pro Snowdena vůbec nebyl snadný, protože azyl získal v Rusku jen na přechodnou dobu. A po tuto dobu je povinen pobývat na ruském území. „Lze předpokládat, že Berlín vyšle do Moskvy delegaci, aby Snowdena vyslechla a zaznamenala jeho výpovědi. Ovšem tím, že se setkal s německým poslancem, Snowden nijak neporušil podmínky svého ruského azylu. Během schůzky totiž mluvil jen o věcech, které už jsou dlouho známy. Německé straně neřekl nic nového,“ píše Kommersant.

Rakouský list Der Standard konstatuje: „Fakta, která v celé aféře dosud vyšla najevo, vysvětlují nervozitu Američanů a to, proč se Snowdena za každou cenu snaží umlčet. Pokud teď Snowden požádá o azyl v Německu nebo v jiné, podobné zemi, měl by mu tento azyl být udělen. V Berlíně může mladý Američan získat azyl za podmínky, že toto opatření bude „sloužit ochraně německých politických zájmů“. A tato podmínka je v tomto směru splněna,“ soudí vídeňský Der Standard.

Zpravodajské služby pod tlakem veřejnosti

Na aféře kolem odposlechů, jichž se na evropském kontinentu dopouštěla americká tajná služba NSA, je podle německého týdeníku Die Zeit jedna dobrá věc: Zpravodajské služby se díky ní dostaly pod tlak veřejnosti. A ta se konečně dozvídá, co tyto instituce vůbec dělají. „Mega-skandál“, který rozpoutal Edward Snowden, totiž dosud zanechal především fatální pocit, že Spojené státy si dělají, co chtějí. A to i za vlády ještě nedávno tak oslavovaného Baracka Obamy. Nezajímají se ani o občanská práva, ani o mezinárodní právo nebo přiměřenost prostředků, které ke špionáži využívají.

Aféra tak v Evropě posílila protiamerické nálady. Ale i tradičně proamericky naladění představitelé německých křesťanských demokratů se poté, co vyšlo najevo, že NSA odposlouchávala i kancléřku Angelu Merkelovou, od někdejších přátel ve Washingtonu jasně distancovali. Nejnovější vývoj ale má také pozitivní důsledky. Ukazuje se díky němu, že ani ten nejmocnější americký bezpečnostní aparát není nedotknutelný. Tajné služby ve Spojených státech, Německu a dalších zemích jsou demokratickou veřejností nuceny poodhalit závoj, kterým jinak zakrývají své operace. Takže alespoň něco.

Šokovaná veřejnost tak zažívá, jak se šéfové americké špionáže musejí veřejně ospravedlňovat za globální monitorovací aktivity, které prováděli proti nepříteli i příteli. A tito šéfové potvrzují, co bylo dosud možné jen tušit: Totiž jak ochotně s Američany spolupracovaly tajné služby jiných států. Bez jejich aktivní spolupráce by totiž ani technologicky tak skvěle vybavení američtí špioni stěží mohli sledovat komunikaci milionů lidí po celém světě.

Telefonující dívka|foto: Stock Exchange

Například francouzský prezident Francois Hollande si nedávno Obamovi stěžoval, že NSA shromažďovala data o telefonátech milionů Francouzů. Ale tato data zajistila samotná francouzská tajná služba, která je potom předala Američanům, slyšíme teď od ředitele NSA Keithe Alexandra. A tato data se prý netýkala francouzských občanů, ale pocházela z činnosti zahraniční rozvědky. „Po tom, co všechno jsme se za poslední dobu dozvěděli, to zní pravděpodobně,“ konstatuje Die Zeit.

Část lží se tak podle německého týdeníku stává minulostí. Dosavadní berlínská vláda se totiž až dosud snažila vyjít z celé záležitosti jako nevinná. Stejně jako všechny předchozí německé kabinety také tým ministrů kolem kancléřky Merkelové rád profitoval z informací amerických tajných služeb a tak rád souhlasil s vydáváním informací Američanům a protislužbami, které americké straně poskytovaly německé tajné služby. Ovšem před skutečností, že to všechno nutně porušuje zákony o ochraně dat, stejně jako občanská práva, a tím pádem se jedná o zpochybnění svobod a bezpečnosti německých občanů, které měly tajné služby údajně chránit – před tím vším berlínská vláda zavírala oči.

Ale poté, co americká špionáž přiznala, že se svou speciální odposlouchávací technikou se nezastavila ani před sídly vlád blízkých spojeneckých států, je jasné, že s těmito tajnostmi je konec. Všechny tyto aktivity totiž zjevně nesloužily boji proti světovému terorismu, jak Američané dosud tvrdili, ale vlastním národním zájmům. K nimž patří také obchodní špionáž. Teď je ale jasné, že díky Snowdenovi a jeho pomocníkům v médiích se také tajné služby stávají alespoň částečně transparentními. Jejich práce se s největší pravděpodobností nijak zásadně nezmění. Ale bude dobré, když už jejich představitelé nebudou mít pocit, že si můžou dělat, co chtějí. Tolik německý týdeník Die Zeit.

Evropa a Amerika se vzdalují – politicky i geograficky

Aféra s odposlechy milionů Evropanů včetně vrcholných politiků prostřednictvím americké tajné služby NSA rozděluje Evropu a Ameriku. Jak podotýká německý list Frankfurter Allgemeine Zeitung, Američané však tuto skutečnost, zdá se, ve velké míře ignorují. Odposlouchávalo se přece vždycky, a jestli šlo o přátele a spojence, přitom nehrálo roli. To přece musejí dobře vědět i ti nejvýše postavení evropští politici. Nahlíženo touto optikou, nemohou tedy nejnovější odhalení transatlantickým vztahům nijak škodit.

Jenže pokud Američané ignorují pobouření a rozhořčení Evropanů, ignorují zároveň geopolitické skutečnosti. Vždyť Evropa a Severní Amerika se už nějakých 60 milionů let pohybují směrem od sebe. Od chvíle, kdy Krištof Kolumbus před půl tisíciletím objevil Nový svět, se od sebe oba kontinenty vzdálily o nějakých přinejmenším 26 metrů. O téměř 12 metrů se tato vzdálenost zvětšila od okamžiku, kdy Američané v roce 1776 vyhlásili svou nezávislost.

Vinu na tom nenese arogantnost amerických špionů, ani v Evropě momentálně tak rozšířený strach ze sledování ze strany „Velkého Bratra“. Tím hybatelem je vazká magma, která neustále proudí hluboko pod zemským povrchem. Ve Středoatlantském hřbetu tato kaše z magmy vybublává na povrch a odsouvá přitom od sebe tektonické desky, na nichž leží oba kontinenty. Atlantský oceán se tak neustále zvětšuje.

Globus politicky, Atlantský oceán

Před několika lety zesnulý britský geofyzik Keith Runcorn, jeden ze zakladatelů moderní vědy o tektonice, viděl na neustálém vzdalování starého a nového světa i dobré stránky. Jednou například prohlásil, že bez pohybu těchto tektonických desek by neexistoval žádný Atlantský oceán a tím pádem ani žádná Severoatlantická aliance, která je jedním ze základů dosavadního transatlantického partnerství.

To, že kromě geologů si pohybu tektonických desek na obou stranách Atlantiku zatím nikdo nevšiml, není podle německého listu způsobeno jen pomalostí tohoto procesu. Důležitou roli hraje také skutečnost, že ani na východě Ameriky, ani na západě Evropy nejsou pociťovány jevy, které bývají většinou s pohyby tektonických desek spojovány – například zemětřesení či erupce sopek. Ničivou sílu „transatlantického driftu“ musejí snášet oblasti ležící na geologické demarkační linii, například Island nebo Azorské ostrovy a pochopitelně mořské dno nacházející se pod mezinárodními vodami.

Již dlouho před Barackem Obamou ohlašovali mnozí američtí prezidenti obrat americké politiky od Atlantiku směrem k Pacifiku, tedy od transatlantického partnerství spíše k partnerství se státy v oblasti Tichomoří. Ale tento záměr se zjevně nedaří realizovat podle plánů. Podle Frankfurter Allgemeine s tím může mít co do činění také pohyb tektonických desek. Konec konců, geologická hranice s Tichým oceánem se nachází na západě Ameriky. Podél vulkanických štítů Kaskádového pohoří v Kalifornii se geotektonická pnutí projevují silnými zemětřeseními a sopečnými erupcemi. Někdy jsou tak intenzivní, že vypadávají mobilní telefonické sítě – a při případných odposleších pak bývá slyšet jen seismický šum.

Transpacifické partnerství by přitom mělo být pro Ameriku mnohem jednodušší než to transatlantické. Severoamerická tektonická deska, základ americké moci, sahá ze západu na východ od Kalifornie až po Island. Kolmo k tomuto směru ovšem vede od Mexika přes Kanadu, Grónsko a Aljašku až k Severnímu pólu a odtud dál až na východní Sibiř a sever Japonska. Jenže v Arktidě a osamělé sibiřské tajze se rozprostírá obrovská díra v síti odposlouchávacích zařízení NSA. „Tam by mohla nerušeně telefonovat i německá kancléřka – jen kdyby tam byly k dispozici patřičné mobilní sítě,“ dodávají Frankfurter Allgemeine Zeitung.

Jak život ve městě ovlivňuje lidskou psychiku

„Činí život ve velkoměstě člověka nemocným?“ Tuto otázku si položil německý deník Der Tagesspiegel. Více než polovina světové populace totiž v současné době žije právě ve městech a lidí, kteří se stěhují do velkých aglomerací, přibývá. „Městský vzduch dělá člověka svobodným,“ říká se někdy od středověku, kdy byla zakládána města proto, aby lidé unikli před nevolnictvím, ve kterém dosud žili na venkově. V poslední době si však vědci kladou stále častěji otázku, jestli není člověk ze života ve městě, především ve velkoměstě, nemocný?

Podle odborníků bude v polovině tohoto století obývat města zhruba 70 procent lidí žijících na této planetě. K již známým ekologickým problémům, které s sebou život ve velkých urbánních aglomeracích přináší, jako jsou hluk a smog, se navíc přidává obava o zdraví duše obyvatel měst. Ostatně, právě o tom diskutovali nedávno účastníci berlínského sympozia trefně nazvaného „Stress and the City“.

Jeden z účastníků tohoto kongresu, psychiatr Mazda Adli z berlínské Kliniky pro psychiatrii při nemocnici Charité, například prohlásil: „Život ve městě nečiní člověka psychicky nemocným. Města ale za určitých okolností mění způsob, jakým ve stresových situacích zpracováváme emoce.“ A podle deníku Der Tagesspiegel existuje pro toto tvrzení stále více vědeckých důkazů.

Byty, dům (ilustrační foto)|foto: Filip Jandourek

Jeden z nich dodali před dvěma lety experti z týmu mannheimských psychologů Floriana Lederbogena a Andrease Meyer-Lindernberga. Skupinu dobrovolníků podrobili zvlášť nepříjemnému stresovému testu: Účastníci experimentu si museli lehnout do „tunelu“, ve kterém probíhá vyšetření magnetickou rezonancí. Pod časovým tlakem museli v těchto prostorách řešit obtížné matematické úkoly a přitom si vyslechnout kritické poznámky vedoucího výzkumu. Není divu, že všechny z nich přepadl stres, zvýšil se jim krevní tlak a stoupla také hladina stresového hormonu kortizolu.

Zároveň však byla u těchto dobrovolníků zaznamenána zvýšená aktivita v těch částech mozku, které mají na starost zpracování stresu. A tady začínají rozdíly mezi obyvateli metropolí a lidmi z venkova. U těch dobrovolníků, kteří v té době žili ve velkých městech, byla výrazně aktivnější část mozku zvaná amigdala. To je mozková struktura, v níž bývají zpracovány především negativní pocity. Čím menší byla obec, ze které účastník experimentu pocházel, tím klidnější tato mozková struktura zůstala.

Mannheimští odborníci však učinili ještě jeden objev: Čím více let strávili dobrovolníci v metropolích, tím aktivnější byla jiná část mozku – ta, která řídí činnost amigdaly. Podle psychiatra Adliho z toho vyplývá, že život ve městě a náš mozek se vzájemně ovlivňují. Rozdíly, které lékaři zaznamenali, dokládají souvislost mezi psychickými nemocemi a životem ve velkoměstě. Obyvatelům metropolí hrozí oproti venkovanům až dvakrát větší riziko, že onemocní schizofrenií nebo depresí. Zároveň u nich panuje vyšší nebezpečí, že je přepadnou stavy úzkosti.

Je to dáno tím, že město není přirozeným biotopem člověka, že ho my lidé jednoduše nezvládáme? Je možné spekulovat tímto směrem, píše Der Tagesspiegel, jednoznačný důkaz pro kauzální vztah podle něj ale zmiňovaná data nepředstavují. Je totiž možné, že mezi těmi, kteří se v průběhu uplynulých staletí usídlili ve městech, bylo kromě společenských a činorodých lidí také hodně psychicky labilních osob – a ty své genetické předurčení předávaly svým potomkům.

Praha, turisté, turista, turistika (ilustrační foto)|foto: Filip Jandourek

„Život ve velkém městě nestresuje všechny jeho obyvatele, ale jen některé z nich,“ tvrdí známý odborník na deprese Florian Holsboer, ředitel Institutu Maxe Plancka pro psychiatrii v Mnichově. Vysoké tempo, mobilita, nervozita, nejrůznější lákadla a možnosti – to všechno tradičně spojujeme s životem v metropolích. „Pokud má ale člověk pocit, že nad tím vším ztrácí kontrolu, pak může tento jeho pocit vést ke stresu, ze kterého lze onemocnět. A to je typický problém velkého města,“ říká Florian Hoslboer.

Zároveň ale mnichovský psychiatr zdůrazňuje schopnost člověka přizpůsobit se vnějším okolnostem. Tedy i životu ve velkoměstu. Kdo by ale chtěl zcela vymýtit stres z lidského života, ten by zároveň musel vymýtit lidstvo. Protože stres v určité míře patří k lidskému životu. Ředitel berlínské Kliniky pro psychiatrii při nemocnici Charité Andreas Heinz v této souvislosti upozorňuje na to, že mnoho psychicky nemocných lidí si ze všeho nejmíň přeje vrátit se zpět do svého maloměsta, ze kterého třeba pocházejí. Ona tak často zmiňovaná anonymita velkoměsta totiž může zjevně vytvořit určitou ochranu před stigmatizací nemocného.

„Skutečným peklem je přece venkovská rovina,“ prohlásil před časem známý německý televizní bavič Harald Schmidt, který je patronem Nadace na pomoc nemocným depresí. Není tedy nutné postavit proti sobě do protikladu metropoli a venkov. Konec konců, velká města nenabízejí třeba jen zajímavý kulturní život, ale také lepší lékařskou péči a tím pádem i větší dostupnost psychiatrických odborníků. A proti pocitům izolace a osamělosti v metropolích lze podle expertů bojovat třeba tím, že vznikne víc míst setkávání lidí. Třeba při grilování v parku. Tolik berlínský deník Der Tagesspiegel.