Básník Vítězslav Nezval. Zaprodanec komunistického režimu, nebo ochotný pomocník?

„My básníci se někdy chováme prostě nevyzpytatelně,“ řekl v roce 1952 při setkání, které se týkalo špatného parkování, příslušníkovi SNB.

A neváhal připomenout, kdo že je a jaká je jeho pozice v dobových „pořádcích“. Byl prominentním básníkem, ostatně komunistický stát si „své“ umělce patřičně hýčkal, protože bylo zcela zřejmé, že právě oni mohou plnit roli komunikátorů směrem k veřejnosti.

Logo|foto:Český rozhlas

Vítězslav Nezval se narodil v rodině řídícího učitele na Třebíčsku. Právě prostředí, které ho podporovalo v jeho uměleckých ambicích, bylo pro jeho další uměleckou dráhu důležité. Ve 22 letech se v roce 1922 stal členem uměleckého sdružení Devětsil a také autorem řady knih.

V rozhovoru pro Rozpravy Aventina Nezval vzpomínal na své básnické začátky: „Bylo to probuzenské rýmování, 1917 jsem měl macharovskou, 1918 dykovskou úroveň, 1919 Paul Fort. Podléhal jsem jim z jedné třetiny. Jakmile jsem je plně pochopil, odpoutal jsem se od nich.“

Novinář a respektovaný autor

Vysokoškolská studia nedokončil, pracoval v redakci Masarykova slovníku naučného a posléze začal spolupracovat také s pražským Osvobozeným divadlem. Pro jeho další život byl důležitý rok 1924, kdy se stává členem Komunistické strany Československa. V umělecké oblasti je to posléze jeho zakotvení mezi surrealisty, které navazovalo na jeho cestu do Francie a seznámení se s tvorbou André Bretona.

Čtěte také

Vítězslav Nezval. Něco bylo krásné, něčeho bylo dost.

Jako žurnalista přispíval do Tvorby, Lidových novin, Rudého práva a v novinářské tvorbě využil také svých zážitků z cesty do SSSR. Jeho básnická tvorba oslovila nejen čtenáře, ale také další umělce. Text pod názvem Sbohem a šáteček v roce 1937 zhudebnila výjimečná umělkyně Vítězslava Kaprálová.

Vítězslav Nezval byl etablovaným a respektovaným autorem tehdejšího uměleckého světa. Ostatně ve 20. letech napsal a vydal 13 knih, ve 30. letech to byl už dvojnásobek. Jistý zlom přichází s obdobím protektorátu, kdy dochází k přerušení jeho tvorby. Po osvobození v roce 1945 přichází k moci komunistická strana a Vítězslav Nezval se stává přednostou filmového odboru ministerstva financí, které řídil Václav Kopecký.

Prominent i pomocník

V oblasti umění je ale jediným povoleným směrem socialistický realismus, takže se v Nezvalově díle objevuje sbírka Veliký orloj a tituly jako Zpívám zpěv míru, Stalin či další verše, které oslavovaly Gottwalda a Kopeckého. Veliký orloj se promítl i do dalšího života tehdejší společnosti, protože se objevila parodie na toto Nezvalovo básnění.

Čtěte také

Sebevražda levicového básníka Konstantina Biebla? Přímou odpovědnost za jeho smrt mají komunisté, tvrdí historik Kopáč

Ta pak kolovala v opisech v pražských redakcích, až se dostala k neblaze proslulému komunistovi Karlu Švábovi. Následovalo vyslýchání, vylučování některých „provinilců“ z řad komunistické strany a dokonce byl zastaven časopis Kulturní politika. Bylo tedy jasné, že Nezval je prominentním básníkem komunistické strany.

Současně ale využil své pozice a zastával se autorů, kteří byli pronásledováni, nebo nesměli publikovat. Ostatně to začalo už těsně po válce, kdy byl ze spolupráce s nacisty obviněn Jakub Deml. Další, kterých se Nezval zastal, byli například Jaroslav Seifert, Jan Zahradníček, Bedřich Fučík, Karel Teige, Jiří Kolář a další.

Jak vzpomínal jeden z pracovníků tehdejšího sekretariátu Svazu spisovatelů Vlastimil Maršíček: „Ve svazovém archivu by měla existovat kopie dopisu adresovaného ministru vnitra Václavu Noskovi a podepsaného Nezvalem – s důraznou žádostí o propuštění katolického básníka Jana Zahradníčka z vězení. Zhruba se v něm praví, že není důstojné, aby v zemi básníků, jako je naše, byl žalářován takový básník, jakým Zahradníček nepochybně je, i když je jiného přesvědčení než Nezval. Vyprávělo se, že tímto případem Nezval bombardoval Noska při každé příležitosti, kdy se s ním mohl setkat, a že Nosek před ním na recepcích prchal.“

Svatba z vůle strany

Zaměříme-li se na soukromý Nezvalův život, objevují se tam obdobné protiklady. Bonviván, který si dokázal veškerých výsad užívat, rád jedl, pil, měl řadu milostných avantýr. Ženu, se kterou řadu let žil, a pak se s ní dokonce na naléhání strany oženil, představoval návštěvám jako služku.

Čtěte také

Jak se v bývalé NDR hroutil komunismus

Vzápětí se stal otcem nemanželského dítěte, ale s jistou obavou jezdíval, jak vzpomínali pamětníci, ke svým rodičům, před kterými se stylizoval do role „hodného syna“. Ve své vzpomínkové knize Z mého života napsal: „Tak bezohledných básníků, jako jsem já, je málo. Jen díky své bezohlednosti vydržel jsem všechnu hanu i chválu, kterými jsem byl bit.“

Různí se rovněž názory jeho současníků na něj, od těch obdivných až po zatracující. Jednoznačný odsudek, že „byl zaprodancem komunistického režimu“, ale pravděpodobně neplatí. Jak uvádí Milan Drápala ve své studii Iluze jako osud: „Ze spisovatelů, kteří byli v 50. letech na oficiálním výsluní, jednal patrně nejpozitivněji a jeho zásluhy mu získaly pověst člověka ochotného nezištně pomoci.“

Celý pořad si poslechněte v audiozáznamu.