Smích jako zbraň proti fanatismu. I za normalizace byl humor zrcadlem doby
Říká se, že humor má osvobozující charakter. V obtížných dobách vzniká největší množství vtipů, které na danou situaci reagují. Za vtipy, které se týkaly představitelů komunistického státu, se ale chodívalo i do vězení. Třeba takhle: Pan Vojta poslouchá u stolu v hospodě, jak si chlapi vyprávějí politické vtipy, a říká: „Tenhle je dobrej, to si musím napsat. Jak se jmenujete?!“
Michal Čelíček ve své práci Humor a kvalita komunikace uvádí: „Lidská schopnost porozumění a tvorby humoru je úzce spjata s představivostí, tvořivostí a nadšením pro hru.“
Schopnost postřehu, nadsázky, jisté absurdity a přenesených významů – to je základ toho, jak anekdoty vznikají. Častokrát si lidé říkají, kdo to asi vymyslel, a také si připomínají, že tak dobrý vtip si musí zapamatovat, aby ho mohli vyprávět dál.
Období socialismu mělo na jedné straně jistý povinný humor, který se týkal pouze toho, co stát dovolil. Jednou z filmových komedií byla třeba Slepice a kostelník. Jak vtipné přece muselo být, když se někdo nechtěl zapojit do kolektivizace venkova!
Jiný film, který se dodnes vrací na televizní obrazovky, byl Anděl na horách. Humor, vtipné scénky či repliky zarámované povinnou rekreací pro pracující lid. A tak lze projít desetiletí po desetiletí.
Čtěte také
Ve druhé polovině 60. let se objevují divadla, která jsou dodnes pojmy a jejichž humor byl přinejmenším nadčasový. Normalizace pak začíná vstupovat neblaze i do této oblasti, stejně tak jako do filmové. Je to doba spjatá s autorskou dvojicí Smoljak-Svěrák a kultovními filmy nebo představeními Divadla Járy Cimrmana. Ostatně i tato postava je přece jistý druh nadčasového humoru.
Mezi lidmi ale kolovaly politické vtipy, které reagovaly i na aktuální události. Jedna z anekdot reagovala na úmrtí prvního muže Sovětského svazu:
Před diskotékou čeká dav mladých lidí. Už se mělo otevírat a stále se nic neděj. Nervozita začíná houstnout. Vtom se otevřou dveře, vyleze vyhazovač a povídá: „Jděte domů, diskotéka nebude!“ Z davu se ozve: „A proč?“ Vyhazovač: „Zemřel Brežněv.“ Z davu se ozve: „A to nemáte jiného diskžokeje?!“
Zdrojem zábavy mohly být i výkladní skříně, což si zřejmě dnes už ani neumíme představit. V knize Jitky Škápíkové a Jiřího Housera Takoví jsme byli je uvedeno:
„Povinnost zkrášlit výlohy obchodů ideovou výzdobou během konání stranických sjezdů a k politickým výročím vedla často k vytváření surrealistických zátiší. Tak se kupříkladu ve výloze řeznictví ocitly vedle vepřových hlav a nožiček fotografie představitelů strany, to vše obaleno asparágusem a orámováno nápisem Naši vůdci.“ Těžko usuzovat, zda kouzlo chtěného či nechtěného…
Bezpochyby platí, jak napsal G. Allport v textu O povaze předsudků: „Pod ostnem zesměšnění a humoru splaskává nabubřelost i přitažlivost agitátorů-demagogů příčící se zdravému rozumu. Smích je zbraň proti fanatismu.“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
