Přetěžké břímě Františka Křeliny

Jen pár let na psaní

Když Zdeněk Rotrekl psal Skrytou tvář české literatury, nazval spisovatele Františka Křelinu „současným barokním romantikem“. Podle Rotrekla psal Křelina prózy s mnohotvárnou epickou šíří, hloubkou postav, se soustředěnou stavbou a etickou inspirací. Čtyřicet let po Křelinově smrti lze litovat, že tomuto spisovateli nebylo dopřáno, aby mohl více psát, a především aby jeho knížky vycházely. Skutečně: první Křelinovo opravdu literární dílo vyšlo v roce1927 a poslední v roce 1971, do tohoto úseku je ale nutné započítat dvacetiletou přestávku mezi roky 1948 až 1968, kdy spisovatel na vydání knížky nemohl pomyslet.

U příležitosti čtyřiceti let od úmrtí Františka Křeliny připomíná historik Eduard Burget v pořadu Portréty klíčové okamžiky Křelinova života i některé méně známé skutečnosti.

Z dlouhého života tak mohl psát a očekávat vydání svého díla jen 24 let – a za tu dobu mu vyšlo 24 próz. František Křelina debutoval ve dvacátých letech knihou veršů Půlnoční svítání, později se ale věnoval próze. Je autorem řady románů s historickou a venkovskou tematikou, povídek, dramat, více než šesti stovek novinových článků a několika knih pro děti a mládež. V roce 1936 obdržel státní cenu za literaturu, o dva roky později cenu České akademie věd a umění. K jeho nejznámějším dílům napsaným před rokem 1948 patří Hubená léta, Puklý chrám nebo Dcera královská.

Budovatelské romány nepsal

Křelina se narodil v Podhradí u Jičína a odmaturoval v roce 1922 na učitelském ústavu v Jičíně. Jako učitel působil na různých místech, nejdéle v Českém Dubu. Po záboru Sudet odešel do Prahy, kde dál učil. V roce 1939 připravoval spolu s Josefem Knapem, Jaroslavem Durychem a Josefem Horou provolání českých spisovatelů národu českému. Odmítli však cenzurní zásahy na zmírnění některých formulací a provolání nebylo zveřejněno.

Básník Josef Hora|foto: Archivní a programové fondy Českého rozhlasu

Po válce učil v Praze a v Hradišti na Žatecku, publikovat ale mohl pouze krátce. Stylem svého uvažování a psaní se ocital na okraji, ne-li přímo v rozporu s hlavním literárním proudem, určovaným stále více komunistickou ideologií. A Křelina po únoru 1948 rozhodně netančil tak, jak komunisté vyhrávali. Důsledně se držel svých témat a bylo nepředstavitelné, že by napsal něco, co by se vzdáleně podobalo tehdy žádanému budovatelskému románu. Naposledy vychází Křelinovo dílo v roce 1948 (román Na březích Botiče).

Nepřítel vědeckého socialismu

V roce 1951 byl zatčen, obviněn ze styků s nepřáteli lidově demokratického zřízení a za rok se skupinou katolických literátů (mimo jiné se spisovateli Josefem Knapem a Janem Zahradníčkem) odsouzen v inscenovaném politickém procesu s takzvanou Zelenou internacionálou ke dvanácti letům odnětí svobody, ke ztrátě občanských práv na deset let a konfiskaci veškerého jmění.

„Vydával romány, které odváděly lid od poznání pravých příčin sociální bídy v kapitalistické soustavě, a tak vyhovoval bývalé agrární straně, na kterou byl publicisticky orientován, spolu s orientací vatikánskou. Byl a zůstal nepřítelem vědeckého socialismu,“ křičel na Křelinu během procesu prokurátor Karel Čížek. Ve vězení strávil Křelina devět let a v roce 1960 byl propuštěn na amnestii. V 60. letech pracoval jako dělník a začal znovu psát i publikovat. V roce 1967 se dočkal plné rehabilitace; celý proces byl uznán za uměle vykonstruovaný a zcela neplatný.

Něco, co nepomíjí

František Křelina pracoval od propuštění až do roku 1964 jako pomocný dělník na stavbách. Po odchodu do důchodu se pokoušel vrátit k původnímu učitelskému povolání. Jak to dopadlo, vylíčil čtenářům Učitelských novin v březnu 1969: na škole v Českém Dubu mohl učit v roce 1966 celé tři dny… Napsal historický román o vyhlazení Lidic Každý své břímě (1967), román Bábel (1968) a pokračování Soud nad Bábelem, který vyšel až v roce 1995 péčí Křelinovy vnučky a nakladatelky Markéty Hejkalové.

V mnoha knihách rozebírá Křelina dnes těžko srozumitelné, ne-li přímo nepochopitelné téma oběti. Obětuje se kněz-misionář mezi indiány v románu Amarú, syn hadí. Obětuje se lidický farář Josef Štemberka v románu Každý své břímě – a motiv oběti je přítomen i v dalších Křelinových pracích. Slovy Zdeňka Rotrekla: „Oběti osobní i zástupné, za jiné a za něco, co nepomíjí.“ Říká se, že spravedliví umírají ve spánku. Františku Křelinovi bylo této milosti dopřáno v noci 25. října 1976.