Přetěžké břímě Františka Křeliny
Před 40 lety, 25. října 1976, zemřel v Praze spisovatel František Křelina. Výrazná osobnost takzvaného prvorepublikového současného románu, spisovatel vězněný v 50. letech za své katolické postoje. Z třiasedmdesátiletého života mohl publikovat jen 24 let.
František Křelina (1903 – 1976) patří k řadě českých spisovatelů, jejichž jméno mělo být vymazáno z dějin literatury. Nepodařilo se – jeho knížky vycházejí dodnes.
Jen pár let na psaní
Když Zdeněk Rotrekl psal Skrytou tvář české literatury, nazval spisovatele Františka Křelinu „současným barokním romantikem“. Podle Rotrekla psal Křelina prózy s mnohotvárnou epickou šíří, hloubkou postav, se soustředěnou stavbou a etickou inspirací. Čtyřicet let po Křelinově smrti lze litovat, že tomuto spisovateli nebylo dopřáno, aby mohl více psát, a především aby jeho knížky vycházely. Skutečně: první Křelinovo opravdu literární dílo vyšlo v roce1927 a poslední v roce 1971, do tohoto úseku je ale nutné započítat dvacetiletou přestávku mezi roky 1948 až 1968, kdy spisovatel na vydání knížky nemohl pomyslet.
U příležitosti čtyřiceti let od úmrtí Františka Křeliny připomíná historik Eduard Burget v pořadu Portréty klíčové okamžiky Křelinova života i některé méně známé skutečnosti.
Z dlouhého života tak mohl psát a očekávat vydání svého díla jen 24 let – a za tu dobu mu vyšlo 24 próz. František Křelina debutoval ve dvacátých letech knihou veršů Půlnoční svítání, později se ale věnoval próze. Je autorem řady románů s historickou a venkovskou tematikou, povídek, dramat, více než šesti stovek novinových článků a několika knih pro děti a mládež. V roce 1936 obdržel státní cenu za literaturu, o dva roky později cenu České akademie věd a umění. K jeho nejznámějším dílům napsaným před rokem 1948 patří Hubená léta, Puklý chrám nebo Dcera královská.
Budovatelské romány nepsal
Křelina se narodil v Podhradí u Jičína a odmaturoval v roce 1922 na učitelském ústavu v Jičíně. Jako učitel působil na různých místech, nejdéle v Českém Dubu. Po záboru Sudet odešel do Prahy, kde dál učil. V roce 1939 připravoval spolu s Josefem Knapem, Jaroslavem Durychem a Josefem Horou provolání českých spisovatelů národu českému. Odmítli však cenzurní zásahy na zmírnění některých formulací a provolání nebylo zveřejněno.
![Básník Josef Hora | foto: Archivní a programové fondy Českého rozhlasu Básník Josef Hora](https://vltava.rozhlas.cz/sites/default/files/styles//public/images/02164358.jpeg?itok=eqd2kPD8)
Po válce učil v Praze a v Hradišti na Žatecku, publikovat ale mohl pouze krátce. Stylem svého uvažování a psaní se ocital na okraji, ne-li přímo v rozporu s hlavním literárním proudem, určovaným stále více komunistickou ideologií. A Křelina po únoru 1948 rozhodně netančil tak, jak komunisté vyhrávali. Důsledně se držel svých témat a bylo nepředstavitelné, že by napsal něco, co by se vzdáleně podobalo tehdy žádanému budovatelskému románu. Naposledy vychází Křelinovo dílo v roce 1948 (román Na březích Botiče).
Nepřítel vědeckého socialismu
V roce 1951 byl zatčen, obviněn ze styků s nepřáteli lidově demokratického zřízení a za rok se skupinou katolických literátů (mimo jiné se spisovateli Josefem Knapem a Janem Zahradníčkem) odsouzen v inscenovaném politickém procesu s takzvanou Zelenou internacionálou ke dvanácti letům odnětí svobody, ke ztrátě občanských práv na deset let a konfiskaci veškerého jmění.
„Vydával romány, které odváděly lid od poznání pravých příčin sociální bídy v kapitalistické soustavě, a tak vyhovoval bývalé agrární straně, na kterou byl publicisticky orientován, spolu s orientací vatikánskou. Byl a zůstal nepřítelem vědeckého socialismu,“ křičel na Křelinu během procesu prokurátor Karel Čížek. Ve vězení strávil Křelina devět let a v roce 1960 byl propuštěn na amnestii. V 60. letech pracoval jako dělník a začal znovu psát i publikovat. V roce 1967 se dočkal plné rehabilitace; celý proces byl uznán za uměle vykonstruovaný a zcela neplatný.
Něco, co nepomíjí
František Křelina pracoval od propuštění až do roku 1964 jako pomocný dělník na stavbách. Po odchodu do důchodu se pokoušel vrátit k původnímu učitelskému povolání. Jak to dopadlo, vylíčil čtenářům Učitelských novin v březnu 1969: na škole v Českém Dubu mohl učit v roce 1966 celé tři dny… Napsal historický román o vyhlazení Lidic Každý své břímě (1967), román Bábel (1968) a pokračování Soud nad Bábelem, který vyšel až v roce 1995 péčí Křelinovy vnučky a nakladatelky Markéty Hejkalové.
V mnoha knihách rozebírá Křelina dnes těžko srozumitelné, ne-li přímo nepochopitelné téma oběti. Obětuje se kněz-misionář mezi indiány v románu Amarú, syn hadí. Obětuje se lidický farář Josef Štemberka v románu Každý své břímě – a motiv oběti je přítomen i v dalších Křelinových pracích. Slovy Zdeňka Rotrekla: „Oběti osobní i zástupné, za jiné a za něco, co nepomíjí.“ Říká se, že spravedliví umírají ve spánku. Františku Křelinovi bylo této milosti dopřáno v noci 25. října 1976.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
![slovo_nad_zlato.jpg slovo_nad_zlato.jpg](https://plus.rozhlas.cz/sites/default/files/styles/cro_3x2_mobile/public/images/19c0a47caca04bb76b27ba3edcdf74cd.jpg?itok=1i0_J3I_)
![](https://plus.rozhlas.cz/sites/default/files/styles/cro_1x1_mobile/public/images/e2afc965669332fc5318f1eaa402a4b5.jpg?itok=i3X2CUFb)
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.