Režisér František Čáp. Babičku mu šestkrát zakázali a po sedmé povolili

27. prosinec 2018
03001922.jpeg

„Nezapomeň na zem, ze které jsi vyšla! Je to matka nás všech,“ říká postava Babičky Barunce v klasickém díle české literatury. Režisérovi filmového zpracování Babičky Františku Čápovi tato slova málem zlomila vaz. Jeho film šel totiž do kin v roce 1940.

Pro řadu z nás jsou vánoční a novoroční svátky spojeny se sledováním televize. Nabídka je přepestrá a možná se ve vysílání některého z programů objevila – nebo objeví – i filmová Babička. Nikoli ta z roku 1971 od režiséra Antonína Moskalyka, které někteří kritici vytýkají až náběh k přebarvenému kýči, ale ta trochu opomíjená černobílá Babička z roku 1940 Františka Čápa.

Ten si pro hlavní role vybral Terezii Brzkovou (Babička) a Natašu Tanskou (Barunka) a film natočil ve složitém období počátku druhé světové války. „Byl šestkrát zakázán a teprve po sedmé povolen,“ napsal v září 1945 režisér František Čáp (1913-1972), když se odvolával proti vyloučení ze Svazu českých filmových pracovníků kvůli údajnému „schvalování háchovské politiky a politiky Hitlera“.

Příběh Františka Čápa byl dlouho na okraji zájmu badatelů a teprve v posledních letech byl tento významný filmový režisér znovu „objeven“. Pravdou zůstává, že většina stručných biografických hesel věnovaných Čápovi se zpravidla nedostane dál, než ke konstatování jeho domnělé podpory antisemitismu a k neustálým dohadům o jeho sexuální orientaci.

Podpora antisemitismu?

Podpory antisemitismu se měl dopustit zařazením scény vyhnání Žida z vesnice do filmu Jan Cimbura z roku 1941 – sám Čáp ale tuto epizodu ve scénáři původně neměl a do filmu se dostala po nátlaku nacistických orgánů, dohlížejících na protektorátní film.

Herečka Jarmila Kurandová v televizním filmu Babička (1971)

Naštěstí ale v poslední době vyšla řada publikací, ve kterých jsou Čápův život a jeho práce přiblíženy s větší objektivitou a s důrazem na téma, které se u nás příliš nerozebíralo: Čáp po odchodu do exilu do Spolkové republiky Německo pracoval nejen u našich západních sousedů, ale měl zcela zásadní zakladatelský vliv na kinematografii ve Slovinsku, kde dlouhá léta pracoval a také se tam usadil.

Filmoví kritici se shodují, že Čápovy filmy (k těm nejznámějším patří Noční motýl z roku 1940 v hlavních rolích s Hanou Vítovou a Svatoplukem Benešem – ano, tím Svatoplukem Benešem, který po konci války Čápa obviní z pronacistických výroků a způsobí mu tím značné problémy) byly na svou dobu řemeslně mimořádně kvalitně zpracované a plné inovátorských přístupů k práci s obrazem a s herci.

Je věčnou škodou, že slibnou kariéru nejprve rozkývala totalita nacistická a později zcela zadusila totalita komunistická. Nejen o tom mluví v pořadu Portréty historik Eduard Burget.

Spustit audio
autor: David Hertl

Související