Andrej Siňavskij? V jeho bytě točil písně Vysockij, ale odsoudili ho za něco jiného

Čtěte také

Stalin jako dramatik. V době kritické vojenské situace řešil divadelní hru Fronta

Na jaře 1956 obdržela většina důležitých institucí v Sovětském svazu citlivý materiál: tajný projev Nikity Chručšova s odhalením kultu Stalinovy osobnosti. 

Projev byl pronesený na sjezdu sovětských komunistů v únoru 1956 a postupně se s ním měla seznámit „stranická“ veřejnost. Četli ho i v zasedačce Gorkého ústavu všeobecné literatury Akademie věd SSSR v Moskvě. Tehdy byla mezi posluchači i žena, která zůstala po skončení celého divadla nehnutě sedět.

Když k ní přistoupil jeden z odborných asistentů, aby jí pomohl do kabátu, rozplakala se. Jména těch dvou jsou přinejmenším zajímavá: tou ženou byla Stalinova dcera, překladatelka Světlana Allilujevová – a oním mužem pozdější sovětský spisovatel, disident a nakonec osobnost ruského exilu Andrej Siňavskij (1925–1997).

Po smrti Stalina

Siňavskij, odborník na díla Maxima Gorkého, Vladimira Majakovského a na sovětskou válečnou literaturu, prožíval dobu uvolnění poměrů po smrti Stalina velmi intenzivně.

Čtěte také

Stalin versus Trockij: Diktátorem může být pouze jeden

Psal kritické eseje, ale také povídky a romány, které složitým způsobem dostával na Západ. Tam v exilových časopisech vycházely pod jménem Abram Tertz.

Právě v Siňavského bytě vznikly některé nahrávky písní Vladimira Vysockého. Siňavskij spolupracoval v roce 1960 na první knize, která v SSSR vyšla o „zakázaném“ malíři Picassovi; ještě v roce 1965 stihl napsat rozsáhlou předmluvu ke sbírce básní Borise Pasternaka.

Pak spadla klec

V září 1965 spadla pomyslná klec: Siňavskij byl zatčen (společně s přítelem, spisovatelem Julijem Danielem) a v únoru 1966 odsouzen za publikování antisovětských děl v zahraničí.

Protestní mítink na podporu obou spisovatelů, zorganizovaný ruským matematikem Alexandrem Jeseninem-Volpinem, byl prvním veřejným protestem v SSSR po 2. světové válce.

Čtěte také

Ledy mezi Churchillem a Stalinem prolomilo obyčejné přání k narozeninám

Na svobodu se Siňavskij dostal v květnu 1971, a protože mu bylo znemožněno další publikování, v srpnu 1973 se vystěhoval do Francie; přednášel v Paříži na Sorbonně ruskou literaturu. Přispíval do řady exilových periodik a v roce 1984 mu vyšel autobiografický román Dobrou noc, kritikou mimořádně kladně přijatý. Od ledna 1989 už směl cestovat do Sovětského svazu, kde se opět stal „povoleným“ autorem.

I v exilu zůstal Siňavskij tak trochu solitérem, nesouzněl s jeho hlavními proudy, s levicovým ani s „bílou“ emigrací. V posledních letech života byl i výrazným kritikem ruského prezidenta Borise Jelcina.

Život Andreje Siňavského a především jeho význam pro sovětské disidentské hnutí, připomene v pořadu Portréty publicista Pavel Hlavatý.