Mičurin nedokončil gymnázium, propaganda z něj ale udělala vědce

Odkazuje na ruského ovocnáře Ivana Vladimiroviče Mičurina (1855-1935), kterého v pořadu Portréty připomene historička Doubravka Olšáková.

Logo|foto:Český rozhlas

Když v roce 1954 vyšla v Československu silně tendenční knížka Vasilije Prokofjeva Velcí ruští přírodovědci v boji s idealismem a náboženstvím, byl v ní už dvacet let mrtvý Mičurin představen jako jeden z nejvýznamnějších ruských vědců.

Nic není vzdálenějšího pravdě: Mičurin nedokončil ani rjazaňské gymnázium a o kariéře vědce mohl jen snít. Jeho otec, zchudlý šlechtic, měl ovocné sady a lásku k ovocnářství a šlechtitelství získal mladý Ivan nepochybně v nich. Po vyhazovu z gymnázia pracoval na dráze, už tehdy ale pokusně křížil ovocné stromy na pozemku, který si koupil.

Naplno se začal této práci věnovat po roce 1888. Chtěl přizpůsobit drsným podmínkám středního Ruska ovocné stromy, které jinak běžně plodí na jihu. Vyšlechtil na tři sta nových odrůd a některé z nich najdete dodnes i v katalozích českých ovocnářských firem. Postupoval celá léta metodou pokus-omyl; svědčí o tom dochované zápisy o tisícovkách vysazených stromků, které sledoval.

Největší socha Ivana Mičurina na světě

Velkých úspěchů dosáhl ještě v letech carského Ruska před rokem 1917. Dodnes je známý děkovný dopis kanadských ovocnářů, kterým při jedné z rekordních kanadských zim, při níž teploty klesaly i pod mínus 50 stupňů, zmrzly všechny stromy s výjimkou jediných: Mičurinem vyšlechtěných višní odrůdy Úrodná Fekund. Jeho specialitou byly i jabloně plodící za polárním kruhem.

Logo|foto:Český rozhlas

Mičurinových úspěchů si všiml už carský režim, daleko víc se o něj ale zajímali bolševici. Těm učarovala Mičurinova teorie, že „že nic není dáno geneticky“, že organismy lze „převychovat“. Stejně bolševici věřili v převýchovu lidí v socialistického člověka. Mičurin tak mohl i po roce 1917 nerušeně pokračovat v pokusech.

Po smrti jeho uctívání ve stalinském Sovětském svazu nabylo neuvěřitelných rozměrů a po druhé světové válce byl Mičurinův kult exportován do nově vzniklého sovětského bloku. U nás se mimo jiné projevil tím, že jednou z postav na nechvalně proslulém Stalinově pomníku v Praze na Letné byl ovocnář, nápadně podobný právě Mičurinovi (podle některých pramenů musel autor pomníku Mičurina ztvárnit na přání ministra Zdeňka Nejedlého). Není-li to legenda, měla Praha nejspíš největší sochu Ivana Mičurina na světě.

Celý Portrét Ivana Vladimiroviče Mičurina si můžete pustit na záznamu.