Zuzana Válková: Závody do mravního vrchu

Předpažil levačku a položil si ho na rameno. „Jestli zjišťuješ, jestli ti tam bude držet, musíš tu ruku nejdřív dát dolů, kristapána,“ osopil se na něj kamarád za volantem. Mladík ruku spustil. Magnet v tu ránu zmizel ve škvíře mezi sedadlem a přihrádkou na drobnosti. Výsledek experimentu ho ovšem neuklidnil. Stejně jako mě příliš neuklidňuje vědomí, že pánovi nikdy nevysvětlím, že byl zbytečný. Co s tou věcí dál?

Čtěte také

Petr Fischer: Očkování? A to se vyplatí!

Nabízí se některá z možností typická pro českou veřejnou debatu o složitých tématech. Dotyčnému se dá vysmát a vymyslet mu nějakou prima přezdívku – v sousedním Německu se prý ujal výraz coronaleugner. Anebo se pro změnu začneme předhánět v tom, kdo z nás je krásnější a mravnější člověk. Jsem to já, protože mám pro pána s magnetem hluboké, demokratické pochopení, nebo je to on, který se v rozporu se svým přesvědčením nechal naočkovat? Ale v šíření kruté pravdy o vakcínách mu stejně nikdo nezabrání?

Tahle debatní manýra – mravní kýč – v Česku funguje jako betonový sarkofág, který pravidelně usazujeme na každý větší problém. Schránka, ve které to vře, je ovšem zvenčí tak krásná, že by si ji člověk spletl se zámkem ve Versailles: jedni pěstují demokratické pochopení, druzí brání velké ideje. Střecha zlátne a fasáda ožívá barvami. Hasit požár nebo řešit, jestli to obal vydrží, totiž zavání nebezpečím, že bychom byli konkrétní – a mohli se mýlit.

Mravní vyspělost

České závody do mravního vrchu se běží co čtrnáct dní. Dokáží dokonale zastřít jádro jakéhokoliv problému – od Vrbětic až po takzvaný nový normál po pandemii. Naparování navíc budí dojem, že všechny názory jsou si rovné, i když proti sobě stojí fakta a nesmysly. Mravně vyspělý člověk má pochopení i pro hlouposti, nebo ne?

Čtěte také

Dezinformace šířili na začátku pandemie trollové, na podzim už reální lidé jako Trump, říká sociolog

Zatímco jeden si doma svítí elektřinou, není možné, že ten druhý si po stisknutí vypínače stejně dobře posvítí názorem na elektřinu? Zajímavé přitom je, že podobné postupy v diskuzi netolerujeme ani dětem – kupříkladu těm, které se učí závodně debatovat.

Ze soutěžního formátu nazvaného po rakousko-britském filozofovi Karlu Popperovi, který se vyučuje na některých středních školách, se hodí zmínit pravidla, kterým musí dostát obě strany sporu. První tým navrhuje a obhajuje řešení vybraného problému. Druhý tým hledá mezery v argumentaci a může přijít s vlastním postupem. Debata se ovšem rozbíhá až ve chvíli, kdy se protivníci shodnou na takzvaném kritériu. Tohle cizí slovo označuje cíl, ke kterému mají společně dojít. Dokud diskutéři nesdílejí ambici, jen mimoběžně blábolí. A rozhodčí jim to na konci spočítají.

Moralizování jako překážka

Německý profesor politologie Wolfgang Merkel na konci letošního června ve velkém rozhovoru pro Český rozhlas Plus uvedl, že jedním z nenápadných, ale vysoce rozkladných problémů dneška je moralizování. Soutěže o nejrovnější páteř už ochromily debatu o uprchlících, dusí hovor o covidu a nově i o klimatu. Zčásti je to pochopitelné: síla charakteru změřit nejde, zatímco konkrétní návrhy k řešení situace se posoudit dají.

Jak by tedy mohlo znít „kritérium“ české veřejné debaty o covidu? Přepínám do středoškolského módu: „Usilujeme o ochranu života a zdraví ohrožených skupin obyvatel při zachování co možná nejširších osobních práv a svobod.“

Zuzana Válková|foto:Rudolf Kořínek

Nuda, viďte? Jistě, fajnšmekr by mohl chtít pořadí otočit – nejdřív zmíní svobody, pak až lidské životy. Na tom ale nezáleží. Dokud se nahlas neřekne, o co přesně nám jde, nemusíme nic dělat. Ale zase si můžeme vysvětlovat, kdo je tu nejkrásnější.

Autorka je publicistka, působí na FF UK