Apolena Rychlíková: Nový výzkum agentury STEM nabourává předsudky o lidech, kteří šíří dezinformace

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Senior pracuje na počítači (ilustrační foto)

Když se řekne „šiřitel dezinformací“, vybaví si velká část společnosti zmateného důchodce, který posílá řetězové maily, nebo zlomyslného a zlého trolla, pracujícího společně s armádou robotů na rozkladu státu – ideálně v ruské režii.

Posloucháte rádi komentáře a glosy? Všechny najdete na stránkách mujRozhlas.cz.

Představa, že dezinformace šíří hlavně chudší lidé s nízkým vzděláním, nebo že se fake news věnují jen „Putinovi agenti“ ale nyní bere trochu za své. Sociologická agentura STEM totiž zveřejnila výzkum, ve kterém se právě tomuto tématu věnuje.

A odhaluje v něm, že škála dezinformátorů je mnohem širší a také pestřejší, než by se na první pohled mohlo zdát: svoji ekonomickou situaci nepovažují většinou za špatnou, nemají vždy vyhraněné a jasné politické názory a nejsou to dominantně jen starší lidé.

Mnozí z nich se běžně snaží ověřovat informace a také neplatí, že mají vždy nízkou zpravodajskou gramotnost. Zdá se, že v nich nějakým způsobem zůstal pocit nedůvěry, a to především k takovým tématům, jako je migrace, menšiny nebo geopolitika.

Hozená rukavice českým médiím

Autoři a autorky na začátku svého výzkumu uvádí, že lidí šířících dezinformace je v naší populaci asi pět procent. Dalších deset procent lidí si nějaký typ neseriózních informací hledá, ale dál už je nešíří. A konečně jediné procento lidí v populaci tyto informace vytváří.

Výzkum také jasně dělí dvě skupiny šiřitelů: spontánní, kteří posílají dál šokující nebo nějak zábavné informace, a potom šiřitele expertní. Obě skupiny mají úplně jiné motivace pro práci s dezinformacemi, ale všechny spojuje to hlavní: silná nedůvěra k mainstreamovým médiím.

Celý výzkum vycházel kromě jiného i z hloubkových rozhovorů se šiřiteli. Je zajímavé, jak vysokou míru podezření vůči médiím hlavního proudu tito lidé chovají. Částečně plyne z neznalosti prostředí i inklinací ke konspiračním teoriím, ale mimo to i z pocitu, že „můj svět“ není v mediálním prostředí dostatečně reprezentován. Je přitom důležité, že takzvaní expertní šiřitelé tendují ke konspiračním teoriím víc než jejich spontánní kolegové. V tom se obě skupiny skutečně liší.

V debatách zaměřených na fake news a dezinformace se obecně operuje s termíny jako mediální gramotnost, vzdělání nebo naopak naivita či hloupost. Jenže právě výzkum agentury STEM ukazuje, že to není tak jednoduché. Šiřitelé dezinformací totiž často své zprávy ověřují i zkoumají, jen v určitý moment docházejí k jiným východiskům.

Vzhledem k tomu, že z digitální společnosti „alternativní“ pravdy jen tak nevymizí, je možná důležitější věnovat pozornost médiím a zlepšovat kvalitu jejich práce. Alespoň tam, kde je to díky jinému než na zisk orientovanému způsobu práce možné.

Byly to právě témata migrace, Evropské unie nebo genderu, které se během posledních let staly slaměným panákem rozdělené společnosti. Je paradoxní, že k tomu přispěla celá řada dříve seriózních periodik, která by dnes bez nadsázky šlo označit jako hlásné trouby fake news. I s jejich pomocí se podařilo prohloubit některé příkopy ve společnosti.

Pokud je máme zlepšit, je nutné nestrašit a otočit debatu směrem k reálným problémům lidí a víc v ní dbát na rovnoměrné zastoupení: dávat hlas těm, kteří ho dnes nemají, víc zkoumat socioekonomické souvislosti našich životů, snažit se vnímat s větší citlivostí problémy v regionech, zkoumat skutečné pozadí kulturních válek a pokoušet se je sami nevytvářet.

Apolena Rychlíková

A hlavně: nepodléhat dojmu, že dezinformace šíří jen určitá skupina lidí a házet je na jednu, často vysmívanou, hromadu. Takovým zplošťováním totiž můžeme snadno sklouznout ke stejnému typu jednání, které u šiřitelů fake news tak kritizujeme: k přizpůsobování si světa názorům, které považujeme za správné, a proto „pravdivé“.

Autorka je komentátorka serveru A2larm