Zuzana Válková: O mávání Orwellem a dárku pro Medvěděva
Už je to 75 let, co nám britský spisovatel George Orwell v knize 1984 vysvětlil, jak se z války dělá mír, proč nám nevadí pravdy, které si vzájemně odporují, a kdo je to Velký Bratr. Ten ostatně na americké televizní stanici CBS vstoupí do své sedmadvacáté sezóny: jaká ironie, že jsme zrovna z totálního dozoru dokázali udělat jeden z nejúspěšnějších zábavních formátů.
Mohli bychom se dnes bavit o tom, že v Rusku je vydávání této knihy zakázané – Orwellova literární analýza, jak z pravdy, svobody a lidských práv nadělat pomeje, je natolik průzračná, že by se nad tím mohl leckdo pozastavit.
Čtěte také
Jen pro zajímavost: knihy se zakazují i ve svobodných zemích, viz seznamy titulů odstraňovaných ze školních knihoven ve Spojených státech. Jinde na Západě je zase z útlocitnosti přepisujeme, aby náhodou někoho neurazily.
Možná by však stálo za to podívat se na jemnější způsoby, jakými rozmělňujeme svou schopnost používat sdílené hodnoty a jejich jazyk k tomu, abychom se něčeho dobrali. I z „mávání Orwellem” se totiž stal svého druhu řečnický podvod. Hodí se třeba těm, kdo chtějí strašit cenzurou, a nejlépe tam, kde žádná není.
Nešetřete jejich psychiku
Jde o oblíbenou figuru populistů, kteří jsou slyšet nepřetržitě, a nechtějí-li se vymezovat proti skutečné hrozbě, nějakou si vymyslí.
Čtěte také
Další diskurzivní fauly jsme dovedli k dokonalosti i bez spisovatelova laskavého vedení. Tím nejrozšířenějším je lámání každého společensky významnějšího tématu na dva kusy, které pak přitlučeme na co nejvzdálenější názorové póly.
Věci, o nichž se potřebujeme bavit, buď adorujeme, anebo je odmítáme, a mimoděk vytváříme nesmiřitelné protivníky: staré versus mladé, přírodu proti byznysu, město proti venkovu. Z neustálého pohoršování, nebo naopak buzerování bezpodmínečným přijetím, se stala komentátorská manýra.
Další oblíbenou fintou, jak ze sebe dělat hrdinu nového tisíciletí, a přitom vyvolávat Orwellova nerudného ducha, je „zrod nového disentu” z řad lidí, kteří veřejně říkají jen to, co si myslí většina populace: předstírají, že jejich alibismus, neochota se cokoliv nového dozvědět, anebo třeba nechat něco být, je projevem odvahy. V našich končinách samozřejmě riskují zejména potlesk. Ještěže na ten nikdo nikdy neumřel.
Čtěte také
Jisté je, že kmitání mezi bodem A a bodem Z je fantasticky výhodné. Jen tedy ne pro nás. Debatní fachidiotství musí dělat radost třeba bývalému ruskému prezidentovi Dmitriji Medvěděvovi, kterého nedávno na Plusu připomněl komentátor Alexandr Mitrofanov. Medvěděv ve svém posledním prohlášení uvedl mimo jiné toto:
„Hoďme do jejich mediální sféry všechny jejich nejhorší noční děsy, využijme všechny jejich děsivé fantomové bolesti. Už nešetřete jejich psychiku!” A aby nebyla mýlka, jak konkrétně na to půjdou, dodal Putinův klon ještě následující: „Křičí snad, že používáme fake news? Pojďme proměnit jejich životy v bláznivou noční můru, v níž nedokážou rozlišit divokou fikci od reality dne, pekelné zlo od rutiny života.“
Není příjemné přemýšlet o tom, co všechno dokážeme s „bláznivými nočními můrami“, kterými nás hodlá dál zásobovat Rusko, udělat na vlastních, zatím ještě svobodných fórech. Nemám velkou naději, že je zvládneme rozeznat, a pokud ano, že se o nich budeme schopni konstruktivně bavit. Vždycky ale můžeme s pocitem nadřazenosti – a falešného bezpečí – mávat chudákem Georgem Orwellem.
Autorka je publicistka
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A s poslední rozhlasovou nahrávkou Josefa Skupy? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
Hurvínkovy příhody 5
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
