Kristina Žantovská: Já a já a já
Vyrazila jsem na procházku do přírody, spolu se mnou spousta mně podobných. Neznali jsme se, ale měli jsme stejný cíl. Okysličit se, rozpohybovat, vyprodukovat endorfiny štěstí. Nikdo nevyráží ven, aby si zkazil den. Dobrý rým.
Lidí, kteří mají čas na procházku, je ale víc než cest. Hlavně cest natolik širokých, abychom se na ně všichni pohodlně vešli.
Čtěte také
Kromě těch, kdo se pohybují pomocí svých končetin, jsou na cestách i kolaři nebo cyklisti – rozdíl mezi nimi je v tom, jak vážně šlapání berou. K nim se přidávají bruslaři, koloběžkáři a lyžaři. Krátké lyže na kolečkách a dlouhé běžkařské hole, pomocí kterých se svižně a rozmáchle odrážejí, už nejsou žádnou raritou. A takový rychlolyžař hravě zabere celou cestu sám.
Zkrátka na cestách je pořádný traffic. Dopravu nikdo neřídí, je to jen na nás. Kdo komu uhne, kdo komu dá přednost, jak se zařadí atd. Komu v hlavě velí my všichni dohromady a komu tam velí já a já a já.
Většina cyklistů se bohužel řadí do druhé skupiny. Chodec je pomalý trouba a překáží jim ve výkonu, který si pro ten který výjezd určili. Plete se jim do cesty, i na zvonění reaguje zmateně, uskakuje na jinou stranu, než kterou se cyklista řítí.
Čtěte také
„Proboha proč nemá zpětný zrcátko!“ tomu asi prolétne hlavou. Anebo malé oko umístěné mezi lopatkami nebo ještě lépe na zadní lebce jako řecký borec zvaný Kyklop. Ale nejobávanější jsou ti, co vyrážejí v přátelském hloučku. Vytvoří rojnici, šlapou si to vedle sebe, vesele klábosí a chodec se kácí do příkopu.
Ale aby všechno nepadalo jen na hlavu těch pojízdných. Ani když jsou na cestách vyznačené cyklostezky, není vyhráno. Chodci se s tím provozem také neumí srovnat. Zapovídají se a nakráčí do dráhy jezdci, který se skřípajícími zuby brzdí a vztekle syčí.
Navíc značených cyklostezek není dost, třeba i proto, že někde jsou cesty tak úzké, že namalovat na ně dráhu pro kolo by znamenalo vytlačit z ní všechny ostatní „uživatele“. Na krásné trase z Tróje do Klecan podél Vltavy žádné cyklostezky nejsou, takže v hezkém počasí si našinec takovou procházku raději rozmyslí. Není to absurdní?
Je to patálie. Potřebujeme nějakou logistiku, když neplatí ta nejjednodušší: nejsem tady sám. Když se octnou v určitou dobu na určitém místě samí Jájinkové, kteří si to bez ohledu na ostatní chtějí užít, máme všichni problém.
Je nás hodně, přelidnili jsme se a máme spoustu volného času! Bez domluvy to nepůjde. Ale sociální inteligence se ve školách nevyučuje, takže převzala nadvládu sociální idiocie. Už to ani nezní hanlivě, když hlavní je dosáhnout svého.
Autorka je publicistka a divadelní dramaturgyně
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
