Ondřej Neff: Tři fáze
Vyjdu takhle s pejsky z lesa a jdeme po silnici k domovu. Zastavilo auto a z něho vystoupila kamarádka a vyskočil její pes, takto kamarád našich dvou fenek. Slovo dalo slovo a najednou kamarádka zpozorněla.
„Co se stalo?‟ ptám se.
„Klíče. Neviděl jsi moje klíče od auta?‟
Čtěte také
Bezděky jsem se podíval do otevřených dveří auta. Motor totiž běžel dál. Pak mě to trklo. Ona má auto nové generace a klíček je bezkontaktní. To já mám auto s klíčkem kovovým, vrazíte do zámku, otočíte, nastartujete. Než ho vytáhnete, musíte auto zajistit, jinak klíč nepovolí. Super blbuvzdorné zařízení.
Takže bezkontaktní klíč. Hledali jsme pod sedadlem, dívala se do tašky s dobrotami pro Fanánka, tak se její pes jmenuje. Nakonec klíč našla v zadní kapse kalhot. To bylo radosti!
Rozloučili jsme se a já pokračoval v cestě domů. Provázely mě úvahy o tom, jak do nás moderní doba cpe vymoženosti, které nepotřebujeme. Komu bylo zatěžko strkat klíč do zámku a otáčet jím? Já mám klíč klasický. No, tedy klasický. S dálkovým ovládáním. Dveře odemykám puntíkem a taky kufr, ten se mi na povel puntíkem otevře.
Čtěte také
Když jsem před lety to auto s opuntíkovaným klíčem koupil, taky jsem vrčel. Kufr na puntík. Co je to za zbytečnost? Copak nedokážu otevřít kufr? No, tohle jsem si říkal před deseti lety. Podobně jako když jsem poprvé měl auto s elektrickým stahováním oken. Stejné lamentování. Copak je to taková práce zatočit kličkou?
Dnes vím, že je to strašná, nesnesitelná práce. Onehdy jsem si v cizině půjčil auto a mělo okno na kličku. Byl to skutečně šokující zážitek.
Bezkontaktní klíč od auta, klíč od auta s dálkou… Dřív se auta odemykala mechanicky. Nikdy nezapomenu na silvestrovskou noc z roku 1978, kdy během několika hodin klesla teplota o 30 stupňů. Byl jsem tenkrát se ženou v Karlínském divadle.
O přestávce jsme vyšli na chodník, začalo mokře sněžit. Po představení jsme napůl zmrzlí došli k hroudě ledu. To bylo naše auto. Nastalo žhavení klíče sirkami, pak došly sirky… Kde bylo tenkrát dálkové odemykání!
Tak je to se vším. Oni nám nejdřív vnutí něco, co nechceme a co je úplně nesmyslně zbytečné. V druhé fázi si zvykneme a v třetí fázi se divíme, jak jsme bez toho mohli být.
Chcete další příklad? Kdy naposled jste zapínali televizor jinak než dálkou. To dřív, když byl na světě ještě pořádek, to byl na televizoru puntík a ten jste zmáčkli…
Nechám toho. Musel bych pořádat o prodloužení vymezeného času na půl hodiny. Raději na pět hodin.
Autor je vydavatel internetového deníku Neviditelný pes
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
