Zubra evropského jsme před vyhynutím zachránili na poslední chvíli. Zbylo tu 23 jedinců, říká ředitel
„Záchrana zubra evropského je vlastně zázrak,“ říká Dalibor Dostál, ředitel ochranářské společnosti Česká krajina. „Po 1. světové válce, kdy nebyla ještě tak rozvinutá genetika, vědci vybírali z posledních 23 zubrů, kteří žili v zajetí. Mnoho z nich bylo přestárlých, další neschopní reprodukce. Dnes už víme, že většina zubrů pochází z bělověžské linie, a to z pouhých 12 zakladatelů, a druhá nížinná linie má pouhých sedm zakladatelů.“
Dostal už v roce 2015 zakládal první a dosud největší tuzemskou rezervaci divokých koní, zubrů a praturů v bývalém vojenském prostoru Milovice, později pak i pastevní rezervaci v Národním parku Podyjí. Tvrdí, že obrovský a téměř tunový zubr toho zvládne daleko víc, než si myslíme.
„Taky za to taky zaplatil velmi tvrdou daň. Všechna zvířata, která přežila, předala svým potomkům i náchylnost k některým chorobám, u nás hlavně na parazity.“
Dostál zkoumal i mapy historického výskytu zubrů – na našem území měli své centrum. „Česká krajina je pro zubry evropské ideální, tedy pokud jde o prostředí. Nejraději má kombinaci lesa a otevřené krajiny. Dlouho se o zubrovi říkalo, že jde o typicky lesní zvíře – až později vědci přišli s tím, že zubra do Bělověžského pralesa – leží po obou stranách hranice Polska a Běloruska –, ho zahnal tlak člověka. Schovával se tam hlavně před pytláky.“
Nejdřív nás zajímali motýli
Projekt záchrany zubrů měl i zajímavý začátek – v roce 2005 začali vědci zkoumat, proč u nás vymírají motýli a zjistili něco zajímavého o velkých kopytnících. „U nás v krajině totiž nebyl jen nekonečný les, jak jsme se ještě učili v dějepise, ale hlavně v údolích řek a v suchých oblastech ji dokázali velcí kopytníci udržet úplně otevřenou, takže i hodně kvetla, takže tam žilo i hodně motýlů.“
Čtěte také
„Proto teď o zubrech a dalších kopytnících mluvíme jako o lékařích nemocné krajiny. Oni pomáhají nejen květnatosti, ale velmi zásadně i s obnovou půdy. Je to tím, že jsou odolní, nejsou zhýčkaní jako domácí zvířata, a tím pádem nepotřebují veterinární chemii, která je zas toxická pro řadu drobných živočichů v přírodě, a ti vymírají.“
„Zubři tuto chemii nepotřebují, jejich trus není toxický, takže ho různé druhy brouků rozeberou, zatáhnou do země, což má pak další tři nesmírně pozitivní efekty.“
„Za prvé se do půdy se velmi rychle vrací živiny, a to přímo ke kořínkům rostlin. Za druhé se do půdy vrací organická hmota, která když zaprší, funguje jako houba a nasákne dešťovou vodu a dokáže ji zadržovat přímo v půdě.“
Čtěte také
„Třetí klíčový efekt je, že se s organickou hmotou do půdy dostává obrovské množství uhlíku. Vědci nedávno spočítali, že v pastevních ekosystémech velkých kopytníků, jako jsou v Evropě zubři a divocí koně – žirafy a zebry v Africe, bizoni v Severní Americe –, se ukládá o polovinu víc uhlíku než ve všech lesích na celé naší planetě. Takže otevřená krajina je pro klima ještě důležitější než lesy,“ zdůrazňuje Dalibor Dostál.
Přírodovědec a ředitel ochranářské společnosti Česká krajina byl nedávno jmenovaný do prestižního výboru Mezinárodní plemenné knihy zubra evropského, nejstarší publikace svého druhu na světě. Více se dozvíte v audiozáznamu pořadu Hovory, ptá se Eva Hůlková.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
