„Požádala jsem v továrně o roušku a kolegové se divili, že mě nevyhodili.“ O koronaviru v průmyslu a malých obchodech

Jedním z těch lidí z továren je Eva, která pracovala v jihlavském Boschi. „Když pandemie vypukla, všude jsem se dozvídala o nutnosti nosit roušky, dezinfikovat si ruce a držet si sociální distanc. Jenže u nás továrně to nebylo možné: lidé v provozu pracují běžně spolu. První dny jsme chodili do práce, ale neměli ani roušky, ani dezinfekci. Rozhodla jsem se to řešit,“ říká energická mladá žena.

Mladý horník z Karviné Tomáš, který se u OKD vyučil a v šachtě strávil celý svůj dosavadní život, mluví trochu jinak: zlobí se, že na průmyslová odvětví vláda zapomněla.

Čtěte také

„Znám jenom kuchaře a číšníky, nemá mi ani kdo půjčit.“ Práce v pandemii? Nejistota i nové strategie

„My nemůžeme chodit na home office. Když zfáráte, je vás třicet ve výtahu, myjeme si vzájemně záda, rozestupy nejsou možné,“ popisuje svou denní realitu.

Sám si nákazou koronaviru prošel a doma strávil dva měsíce. „Bral jsem šedesát procent platu, jsem sám, mám jen jednu dceru. Ale kolegové s početnějšími rodinami za chvíli neměli jak platit nájem, půjčky nebo z čeho uživit rodinu,“ popisuje Tomáš, pro kterého bylo také dost náročné vědomí, že Moravskoslezský region jako „roznašeče“ koronaviru odsuzuje celá republika i některá média.

Podle něj to není fér – svou práci dělají horníci dobře a to, že OKD neřešilo nákazu v dole, přece neznamená, že ji neřešili zaměstnanci.

Prohloubené příkopy

Podle sociologa Martina Buchtíka ze STEM prohloubila pandemie příkopy ve společnosti a pocit lidí v průmyslových odvětvích, že jsou levnou pracovní silou, na kterou není třeba brát ohledy, mohl zesílit.

Čtěte také

Sociolog Martin Buchtík: Vize pro občany. Proč je krize spíš než příležitost snaha hodně neztratit?

„Ačkoliv tito lidé o práci nepřišli – průmysl fungoval de facto po celou dobu –, mají dlouhodobě zvýšený strach o svou budoucnost. Česká republika není moc dobrá v politice rekvalifikace a nereaguje dostatečně na proměnu světa práce,” upozorňuje Buchtík.

Dodává také, že lidé pracující v průmyslu patří často k chudší a méně vzdělané části společnosti, což jejich možnosti dále oslabuje. Martin Buchtík je jeden z autorů výzkumu Rozděleni koronavirem, který zkoumal dopady pandemie na českou společnost.

„Nejhorší je nejistota“

To, že se v pandemii různí lidé cítí zapomenuti a odsunuti na okraj, říká i mladá podnikatelka Vendy, která provozuje malou kavárnu v Praze.

„Mám zaměstnance na klasickou smlouvu, protože to vnímám jako ideologicky správné – nechci, aby u mě lidi pracovali ve švarcsystému nebo na nějaké dohody a na černo,” začíná své vyprávění.

Čtěte také

„V jednu chvíli se všechno sesypalo.“ Až pětina lidí teď trpí zvýšenými pocity úzkosti a depresemi

Během jara postihl její podnik vysoký výpadek příjmů, přičemž jí nepřišlo vhodné žádat o vládní kompenzace. Měla pocit, že jiní si pomoc zaslouží víc. V druhé vlně už ale požádat musela.

„Nejhorší je ta nejistota: jeden den nás otevřeli, druhý hned změnili podmínky. Nakoupila jsem si zásoby a nevěděla, jestli je zvládnu prodat. Nikdy by mě nenapadlo, že může být podnikání takový stres,“ říká Vendy.

I její příběh může popsat, v jaké tísni se dnes nacházejí tisíce malých podnikatelů. Přežijí dopady pandemie? 

Poslechněte si celý díl dokumentární série.

V dalším díle uslyšíte, jak se v pandemii mění ekonomické strategie domácností.