Zapomenuté portréty – Dagmar Skálová

3. únor 2012
Vězeňská podobenka Dagmar Skálové

Rozhlasový dokumentární medailon o někdejší politické vězeňkyni a významné české skautce Dagmar Skálové v rámci cyklu Zapomenuté portréty

Dagmar Skálová se narodila 6. listopadu 1912 v Plzni coby Šimková. Nejdříve navštěvovala obecnou školu a poté reálné gymnázium. Roku 1934 vstoupila do skautského oddílu, kde působila pod přezdívkou Rakša.

Skautingu se věnovala velmi intenzivně za podpory svého muže Karla Skály. Podstatné pro životní osudy pamětnice je, že se coby skautská oddílová vedoucí po roce 1948 zapojila do protikomunistického odboje. K jejímu zatčení došlo 17. května 1949 v souvislosti s vyšetřováním pokusu o vojenský převrat, do kterého byly zapojeny některé junácké oddíly.

Protokol o osobní prohlídce Dagmar Skálové

Důvody svého postoje pamětnice uvedla při nástupu do výkonu trestu odnětí svobody. Na předtištěné otázky vězeňského dotazníku odpověděla pouze částečně avšak bez váhání: Prostě nesouhlasila s hospodářským i politickým vedením státu a vadilo jí, že na vedoucí místa byli dosazováni neschopní jedinci. Vadila jí nesvoboda, z níž plynulo pokřivení lidských charakterů.

Užitečná morseovka

Po zatčení Dagmar Skálové následovalo tříměsíční vyšetřování vedené se značnou brutalitou. 8. srpna 1949 byla odsouzena s několika dalšími skauty Státním soudem v Praze. V jejím případě k doživotnímu trestu. Další členové jejího oddílu měli štěstí více. Část na dobové poměry mírných trestů lze vysvětlit užitím morseovky. Tehdy si skauti v pankráckém žaláři posílali důležité informace formou vyťukávání zpráv na zdi jednotlivých cel. Znamenalo to ovšem, že přes násilné výslechy všichni vyšetřovanci museli dodržovat základní linii dohodnutých výpovědí.

Zpráva o přemístění Dagmar Skálové

Skauti obžalovaní z účasti při pokusu o státní převrat se při soudu hájili tím, že v ulicích Prahy se v okamžiku zatčení podíleli na nevinné noční bojové hře. Tato obhajoba zřejmě zmírnila tresty většiny junáků. Z částí rozsudku je zřejmé, že se Dagmar Skálová snažila před soudem vzít většinu obvinění na sebe, především však upustila od svého prvotního doznání, vynuceného násilím. Soud však její výpověď nevzal v potaz a přidržel se původních, pod násilím podepsaných protokolů.

Dopis politických vězeňkyň

Z Pankrácké věznice byla Dagmar Skálová v roce 1950 přesunuta do žaláře ve Znojmě, a posléze do Kutné Hory. Nejdelší etapou její vězeňské pouti však byl desetiletý pobyt v Pardubicích. Jako nepřátelský element byla od dalších vězeňkyň izolována na zvláštním oddělení. I tak se ovšem stýkala s podobně smýšlejícími ženami. Když v roce 1956 prošla českými novinami zpráva, v níž předseda tehdejší vlády Viliam Široký tvrdil, že v Československu není politických vězňů, dvanáct odvážných pardubických vězeňkyň sepsalo dopisy pro generálního tajemníka Organizace spojených národů. Tak vznikla verze prohlášení v několika jazycích.

Dotazník pro Dagmar Skálovou

Po neúspěchu statečné akce následovaly represe. Pro Dagmar Skálovou to mezi jiným znamenalo i vyloučení ze skupiny osob, kterých se týkaly amnestie ze začátku 60. let. Posledním místem věznění Dagmar Skálové se stala věznice v Opavě, kde pamětnice pobývala od roku 1963. O dva roky později byla propuštěna na základě amnestie presidenta republiky. Amnestie fakticky znamenala podmínečné propuštění vyměřené soudem na sedm let. Když se pamětnice natrvalo dostala z bran českých věznic, její manžel Karel Skála byl ještě ve výkonu trestu.

Ze spisu Dagmar Skálové

I přes příkoří, kterých se statečné ženě během jejího nelehkého života dostalo, Dagmar Skálová svých činů nikdy nelitovala. Když pamětnice skonala, psal se 15. červenec 2002. Dagmar Skálová zemřela po 37 letech od svého propuštění z vězení. Tato žena patřila k předním politickým vězeňkyním 50. let minulého století a svou statečností byla vzorem a oporou mnoha souputnicím. Jistě i proto byla v roce 1997 prezidentem České republiky dekorována řádem Tomáše Garrigua Masaryka.


Zapomenuté portréty můžete slyšet během února a března 2012 v historickém magazínu Zrcadlo Českého rozhlasu Leonardo. Autor dokumentů: Petr Slinták. Na rozhlasovém medailonu o Dagmar Skálové spolupracovali: historik Martin Tichý a zvukový mistr Josef Kačírek.

Spustit audio
autor: Petr Slinták