Západní absurdita je mi milejší, říkal Jiří Voskovec

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Jiří Voskovec

„Já byl vlastně v exilu odjakživa, nikdy jsem docela nepatřil tam, kde jsem byl. Jako by se mi pořád stýskalo po nějaké době, po nějakém místě.“

To řekl na podzim 1974 herec Jiří Voskovec v rozhovoru, který s ním pro exilový časopis Listy vedl Antonín Jaroslav Liehm.

Jiří Voskovec (1905 – 1981) prožil mimo rodnou vlast více než polovinu života a pro většinou domácích příznivců dvojice Voskovec – Werich byl jeho exil kusem reality, s nímž se naučili žít. Několikrát promluvil k domovu prostřednictvím Rádia Svobodná Evropa; v roce 1963 byli posluchači Československého rozhlasu nejspíš šokováni, když stanice Praha odvysílala v rámci pravidelného Zrcadla kultury půlhodinový rozhovor, který s Voskovcem natočil v USA Karel Kyncl.

Jak se u nás proměňovala politická atmosféra, Jiří Voskovec (a s ním i Jan Werich) byli „povolováni“ nebo „zakazováni“. K absurditám doby patřilo, že když v 80. letech vycházela knižní řada Hry Osvobozeného divadla, téměř důsledně v ní bylo vynecháno jméno Jiřího Voskovce, se jménem Jana Wericha se šetřilo a vůbec nejčastěji byli jako autoři uváděni „V&W“.

Komunisté perou umělcům mozek

A jakkoli jsou pamětnické vzpomínky často nepřesné, dodejme, že v roce 1975, kdy oběma umělcům bylo sedmdesát, se údajně televizní a rozhlasové vysílání vyhnulo jakékoliv zmínce o kulatém výročí.

Životní příběh Jiřího Voskovce by vydal na román. Spolu s Janem Werichem a Jaroslavem Ježkem tvořil páteř Osvobozeného divadla, které bylo jedním z určujících prvků kulturního života v meziválečném Československu. Postupně se začala témata jejich her ubírat směrem k sociálně laděné satiře, reagující na společenskou a politickou situaci.

Komunisté si je chtěli přivlastnit, Jiří Voskovec (počátkem 50. let podezřívaný v USA ze sympatií ke komunismu) to ale odmítal: „My nebyli zvlášť zaměřeni na Moskvu. Komunistická ideologie nás iritovala svou disciplínou a kožeností. Komunisti ustavičně umělce sociálně a politicky vychovávají, perou jim mozek,“ řekl Voskovec v už citovaném rozhovoru z roku 1974 a dodal: „Pro mě je západní absurdita a blbost daleko snesitelnější než blbost a absurdita východní. Líp se mi v ní dýchá, je mi pochopitelnější.“

Při čtení téměř třicetistránkového rozhovoru čtenáře napadne, co už bylo vyřečeno mnohokrát: škoda, že Jiří Voskovec nikdy nedokončil své paměti. Takhle si ho můžeme připomínat „jen“ z textů, které zanechal.

Od narození Jiřího Voskovce uplynulo už 115 let. V pořadu Portréty připomene tohoto mimořádného umělce divadelní kritik Vladimír Just.

Spustit audio
autor: David Hertl

Odebírat podcast

Související