Vždycky jsem stál za svými názory, abych nemusel na smrtelné posteli spáchat sebevraždu. Milan Knížák slaví 80. narozeniny
Výtvarník a hudebník Milan Knížák se proslavil skladbou Atentát na kulturu, ale také svým Provolání k dlouhým vlasům. K undergroundu se vrátil poté, co byl rektorem Akademie výtvarných umění v Praze a ředitelem Národní galerie. V neděli 19. dubna slaví 80. narozeniny. Připomeňte si Milana Knížáka v rozhovoru, který s ním v prosinci 2017 vedla Ivana Chmel Denčevová.
Celý život vyčníval z davu – leckdy byl nejen proti všem, ale i proti lidem ve svém okolí. „Je to asi normální, že když má člověk nějaký názor, tak za ním musí stát, není jiné zbytí. Snažil jsem se vždycky vyrovnat s nějakým problémem, s životem jako takovým, abych se nemusel stydět – abych nemusel na smrtelné posteli spáchat sebevraždu, když se podívám zpátky,“ glosuje Knížák.
Své přátele určitě někdy naštval, nebo oni naštvali jeho, ale myslí si, že od toho jsou lidé přáteli, aby se přes to uměli přenést. „Hádali jsme se do krve, řvali jsme na sebe, a pak jsme se sebrali a šli jsme na pivo. Nenapadlo nás, že bychom se na sebe měli zlobit, protože jsme se hádali vždycky o nějaký problém.“
Srovnat se se světem
„Stále řeším jeden problém – jak se srovnat s tímto světem. Hledám k tomu různé prostředky, takže se převaluju z jedné oblasti do druhé,“ říká Knížák. Proto se věnuje hudbě, píše, pracuje s architekturou, sbírá loutky a podobně. Recept na to, jak se srovnat se světem, ale zatím nemá – a kdo si myslí, že ho má, je podle něho blázen a chudák.
Když byl malý, bylo mu docela jedno, čím bude. Nejdřív prý chtěl být letec, ale dělalo se mu špatně na kolotoči, tak si vymyslel, že bude konstruktér. Nakonec vystudoval gymnázium, a když šel ke zkouškám na AVU, vzpomínal, že to byla katastrofa – jeho slovy: přišel blbec z venkova.
Působení v undergroundu
Po návratu z vojny pořádal Milan Knížák v Praze happeningy a pohyboval se mezi „máničkami“. Dlouhé vlasy mu zůstaly dodnes. Proč?
„Mně se dlouhé vlasy líbily, připadalo mi to esteticky krásné. Kdysi se mi líbili šlechtici a indiáni – všichni, kdo nosili dlouhé vlasy. Nechal jsem si je narůst jen proto, že se mi to líbí, a společnost to odsoudila, nepřijala mě. A já jsem odmítal vlasy skrývat.“
Jak vzpomíná na své působení v undergroundu? Z čeho má největší radost? A připadá si ješitný? Poslechněte si celý pořad Hovory. Ptala se Ivana Chmel Denčevová.
Odebírat podcast
Související
-
Zeman už mě nikam nezve, což mě ale nemrzí, říká Milan Knížák
„Po roce 1990 bylo osudem všech, že jsme se učili spoustu věcí za pochodu. Přijde mně trapné, když se dnes poukazuje na to, co vše se udělalo špatně,“ říká Milan Knížák.
-
Ze svých daní chci platit kulturu, muzea a galerie by měly být zdarma, uvažuje sochař Kurt Gebauer
Se svými plastikami proniká do veřejného prostoru už 60 let. Lidská mentalita je podle něj stále stejná a dělat lumpárny je prý snazší, než hlídat demokracii.
-
Sedával jsem na metrovém knoflíku od košile, vzpomíná na dětství se zbytky Stalinova pomníku režisér
David Radok se dlouhodobě věnuje režii. V současné době brněnské Národní divadlo uvádí jeho operu na motivy příběhu sochaře Otakara Švece, který navrhl Stalinův pomník.
