Vždycky jsem stál za svými názory, abych nemusel na smrtelné posteli spáchat sebevraždu, říká Milan Knížák

Milan Knížák
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Milan Knížák

Výtvarník, hudebník a performer Milan Knížák letos objíždí hudební kluby a festivaly s legendární undergroundovou skupinou Aktual při turné k 50. výročí její existence. Proslavil se skladbou Atentát na kulturu, ale také svým Provolání k dlouhým vlasům. K undergroundu se vrátil poté, co byl rektorem Akademie výtvarných umění v Praze a ředitelem Národní galerie.

Celý život vyčníval z davu – leckdy byl nejen proti všem, ale i proti lidem ve svém okolí. „Je to asi normální, že když má člověk nějaký názor, tak za ním musí stát, není jiné zbytí. Snažil jsem se vždycky vyrovnat s nějakým problémem, s životem jako takovým, abych se nemusel stydět – abych nemusel na smrtelné posteli spáchat sebevraždu, když se podívám zpátky,“ glosuje Milan Knížák v rozhovoru s Ivanou Denčevovou.

Své přátele určitě někdy naštval, nebo oni naštvali jeho, ale Knížák si myslí, že od toho jsou lidé přáteli, aby se přes to uměli přenést. „Hádali jsme se do krve, řvali jsme na sebe, a pak jsme se sebrali a šli jsme na pivo. Nenapadlo nás, že bychom se na sebe měli zlobit, protože jsme se hádali vždycky o nějaký problém.“

Srovnat se se světem

„Stále řeším jeden problém – jak se srovnat s tímto světem. Hledám k tomu různé prostředky, takže se převaluju z jedné oblasti do druhé,“ říká Knížák. Proto se věnuje hudbě, píše, pracuje s architekturou, sbírá loutky a podobně. Recept na to, jak se srovnat se světem, zatím nemá – a kdo si myslí, že ho má, je podle něho blázen a chudák.

Když byl malý, bylo mu docela jedno, čím bude. Nejdřív prý chtěl být letec, ale dělalo se mu špatně na kolotoči, tak si vymyslel, že bude konstruktér. Nakonec vystudoval gymnázium, a když šel ke zkouškám na AVU, vzpomínal, že to byla katastrofa – jeho slovy: přišel blbec z venkova.

Působení v undergroundu

Po návratu z vojny pořádal Milan Knížák v Praze happeningy a pohyboval se mezi „máničkami“. Dlouhé vlasy mu zůstaly dodnes. Proč? „Mně se dlouhé vlasy líbily, připadalo mi to esteticky krásné. Kdysi se mi líbili šlechtici a indiáni – všichni, kdo nosili dlouhé vlasy. Nechal jsem si je narůst jen proto, že se mi to líbí, a společnost to odsoudila, nepřijala mě. A já jsem odmítal vlasy skrývat.“

Jak vzpomíná na své působení v undergroundu? Z čeho má největší radost? A připadá si ješitný? Poslechněte si celý pořad Hovory >>