Vyhrávali Velkou pardubickou jenom muži?

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Lata Brandisová

Velká pardubická je prestižní dostihový závod, jehož historie sahá do 2. poloviny 19. století. Je to nejobtížnější dostih na pevninské části evropského kontinentu a druhý nejobtížnější na světě. Zúčastnit se tohoto závodu je pro jezdce či jezdkyně nejen mimořádně obtížné, ale také to dokazuje jejich jezdecké mistrovství.

Jména těch, kteří ji vyhráli, jsou známá i méně známá. Mezi vítězi byla také řada cizinců a nevyhrávali ji jenom muži. Byla mezi nimi jedna žena, Lata Brandisová, která pocházela ze šlechtické rodiny Brandisů žijících na sídle v Řitce.

Bylo to v roce 1937 a byla to mimořádná událost! Startování žen totiž bylo donedávna doménou mužů. „Souviselo to se životem šlechty a důstojníků, kterým byl vlastní jezdecký dostihový sport a pro ženy tam nebylo místo,“ uvádí historik Zdeněk Hazdra.


Pořad připravila a moderuje Ivana Denčevová, literárně spolupracoval Hynek Pekárek, režii pořadu měl Michal Bureš. Hostem pořadu byl historik Mgr. Zdeněk Hazdra, Ph.D.

Svůj první závod jela Lata Brandisová v roce 1916, to jí bylo 21 let, a nedopadl pro ni dobře – spadla z koně a potloukla se. Ale její vášeň pro jezdectví ji provázela celým dalším životem, a o to vydatněji trénovala. Nejvýznamnějších úspěchů dosáhla ve 20. a 30. letech. Nejprve se dostala na stupně vítězů v dámských dostizích, a pak se rozhodla zkusit také Velkou pardubickou.

Napoprvé 5. místo

V roce 1927 to bylo poprvé a doběhla na 5. místě. O čtyři roky později to už byla medaile za 3. místo a pak přichází její vítězství 17. října 1937, kdy ji bylo 42 let. Toto vítězství mělo ale i jinou dimenzi: „Je názorným příkladem, kdy sportovní událost může mít společenský, politický a v tomto případě i nacionální podtext. Nacházíme se v období, kdy eskalují problematické česko-německé vztahy, a tak mnozí právě toto Latino vítězství nad německým jezdcem Schlagbaumem mělo i tuto symboliku,“ vysvětluje Zdeněk Hazdra.

Celá rodina Brandisů se hned po vzniku Československa přihlásila k češství a v období Protektorátu Čechy a Morava jim jejich panství bylo zabráno pod nacistickou správu. Po roce 1945 se jim jejich panství vrací, ale nikoliv nadlouho. Přichází komunistický puč a s ním zabavení majetku.

Řitka, zámek

Svůj poslední závod jela Lata Brandisová v roce 1949, ale utrpěla při něm velmi vážné zranění a dokonce na čas upadla do kómatu, uvádí Hazdra. Lata byla se sestrami vystěhována do chaty v Bojově, která byla typickou letní chatou s mimořádně obtížnými podmínkami pro celoroční pobyt.

Komunisté nám vzali majetek, ale ne hrdost

Šedesátá léta pak s jistým uvolňováním poměrů znamenají i to, že po dlouhých letech – v roce 1965 – byla Lata Brandisová jako host pozvána na Velkou pardubickou. Svůj osud snášela statečně a pokorně, o čemž svědčí i její vzpomínky: „Komunismus nás vystěhoval ze zámečku v Řitce. Připravil nás o nábytek, dům, lesy a pole, ale nevzal nám lidskou hrdost. I když jsme se sestrami odcházely jako žebračky z míst, kde jsme vyrůstaly a která nám byla tak vzácná. Proto jsme navždy zaklaply tu knihu a nikdy ji už neotevřely…“

Lata Brandisová umírá ve svých necelých 86 letech v květnu 1981 u synovce ve štýrském Reitereggu, kam odjela po smrti svých sester. Otázkou zůstává, proč je vítězka takového závodu, jako je Velká pardubická, stále víceméně neznámou osobností?

„Podle mého názoru to souvisí s určitými stereotypy, které přežívají a souvisejí s vnímáním jezdectví jako výhradně mužského sportu. A druhý faktor spočívá v tom, že pocházela ze šlechtického prostředí a šlechta v českých zemích neměla ve 20. století na růžích ustláno. Brandisovi byli perzekvováni jak za nacistů, tak za komunistů,“ odpovídá historik Zdeněk Hazdra.