Ženy tří republik: Lata Brandisová, nečekaná vítězka Velké pardubické

15. srpen 2018
Lata Brandisová jako jediná žena dokázala zvítězit ve Velké pardubické v roce 1937

Velká pardubická je u nás svátkem jezdeckého sportu. Pardubický hipodrom se za dobu své existence stal místem legend. K nim se přiřadila svým nečekaným vítězstvím i neobyčejná žena Lata Brandisová.

Rok 1937 pomalu předznamenává nadcházející temná léta. Nedaleko německého Výmaru se otevírá koncentrační tábor Buchenwald a Itálie vystupuje ze Společnosti národů. Také se uskutečnil první přímý televizní přenos, během něhož mohli britští diváci sledovat korunovaci krále Jiřího VI.

Smutek nad úmrtím „tatíčka“ Masaryka alespoň na chvíli střídá radost z československého vítězství Laty Brandisové ve Velké Pardubické. Její výkon zůstává pozoruhodný i po desítkách let. Stále je jedinou ženou, která u nás vyhrála steeplechase.

Válka a dostihy

Lata se narodila roku 1895 jako Maria Immaculata do rakouské aristokratické rodiny Brandis, která se usadila v Čechách. Láska ke koním ji pro provázela od dětství.

Vyhrávali Velkou pardubickou jenom muži?

Lata Brandisová

Velká pardubická je prestižní dostihový závod, jehož historie sahá do 2. poloviny 19. století. Je to nejobtížnější dostih na pevninské části evropského kontinentu a druhý nejobtížnější na světě. Zúčastnit se tohoto závodu je pro jezdce či jezdkyně nejen mimořádně obtížné, ale také to dokazuje jejich jezdecké mistrovství.

Otec ji brával do hlediště na závody ve Velké Chuchli, kde také v roce 1916, ve svých jednadvaceti letech, poprvé závodila. Přestože závod kvůli pádu nedokončila, nesebralo jí to odhodlání se koním a závodění dál věnovat. Navíc když bratr i otec narukovali, musela se postarat o rodinnou stáj se závodními koňmi.

Po vzniku republiky a zklidnění poměrů znovu oživila svou dostihovou kariéru. V roce 1927 se za podpory rodiny hlásí do Velké pardubické. Její účast vzbuzuje velký rozruch. A to nejen u divácké obce, ale i mezi účastníky.

Jezdecký sport byl tehdy spíš doménou armádních kavaleristů. Lata mezi nimi působila téměř exoticky. Soudilo se, že zápolení v tak náročném dostihu a v takové konkurenci je pro ženu nebezpečné. Ostatně Velká pardubická si už vyžádala životy několika jezdců.

Na první Velké pardubické 5 pádů

Soupeřit s dámou na tak nebezpečné trati odporovalo důstojnickým zásadám, které armádní účastníci ctili. Přes jejich protesty nakonec Lata startovat směla. Ačkoliv pětkrát spadla, závod dokončila za potlesku početných diváků.

Na pardubické pak znovu startovala ještě v letech 1930 a 1931, kdy si dojela pro fantastické třetí místo. Tento úspěch zopakovala v roce 1933, tentokrát s mladou klisnou Normou.

V roce 1937 se už nad republikou stahovala mračna nacistické hrozby. Desetitisíce diváků na tribunách v Pardubicích si přálo triumf československých jezdců nad německými favority.

Šance tuzemských jezdců však nebyly podle odhadů velké. Lata se účastnila opět v sedle Normy, pro níž to měl být poslední závod. Obě ale nachystaly divákům úžasný zážitek, neboť se probojovaly do čela dostihu.

Nečekaná hrdinka dne

Takto popsal slavnou událost legendární rozhlasový komentátor Josef Laufer:

Davy na ochozech šílely radostí. Vítězství Laty Brandisové nebylo jen vítězstvím sportovním, ale i politickým. Stala se nečekanou hrdinkou dne a legendou.

Měly však přijít horší časy. Po vypuknutí druhé světové války se Lata přihlásila k české národnosti a nacisté převedli rodinné statky Brandisů pod nucenou správu. Po válce se už nepodařilo navázat na někdejší slávu a Lata kvůli zraněním nedokončila ani jednu ze dvou pardubických steeplechase, jichž se účastnila.

Přestože se na ni nevztahovaly Benešovy dekrety a následný odsun, coby aristokratku ji tvrdě postihla komunistická opatření. Rodina přišla o veškerý majetek, Lata se musela živit podřadnými pracemi a se sestrou žila až do své smrti v roce 1981 ve velmi skromných poměrech.  Pochována byla v rodinné kapli v Reitereggu nedaleko výběhu, kde se proháněli její milovaní koně.

Seznamte se s příběhy dalších Žen tří republik >>

Spustit audio
autor: František Štambera

Související