Velmocenskou rivalitu si svět nemůže dovolit, Západ musí s Čínou spolupracovat, míní komentátor Financial Times

Nejlepším vodítkem pro pochopení současnosti je podle něj studium historie. Tato vědní disciplína se totiž zabývá lidskou přirozeností a zvláštní důraz klade na síly, které společnost vedou ke konfliktu.

Čtěte také

Timothy Snyder: Cesta k nesvobodě

Čtěte také

Komunistická Čína oslavila 70 let existence. V jejím čele stojí oddaný žák Mao Ce-tunga a Stalina

Nejvýznamnější geopolitickou událostí současnosti jsou zřejmě sílící rozpory mezi Spojenými státy a Čínou. A také toto soupeření má svůj předobraz v minulosti.

Profesor Harvardovy univerzity Graham Allison napsal inspirativní knihu Předurčeni k válce, která začíná studiem spisu Dějiny peloponéské války od aténského historika, politika a otce moderní historiografie Thúkydida. Komentátor Wolf nicméně svou pozornost věnuje až třem obdobím konfliktu z posledních 120 let, ve kterých nalézá řadu pouček pro dnešní situaci.

Časově nejbližším posledním konfliktem byla studená válka z let 1948 až 1989. Na jedné straně stál liberální demokratický západ pod vedením USA. A na straně druhé komunistický Sovětský svaz, tedy určitá transformovaná verze ruské říše z doby před první světovou válkou.

Studená válka byla mocenským konfliktem mezi hlavními vítězi druhé světové války. Zároveň to ale byl konflikt ideologický o povahu modernosti. A Západ nakonec zvítězil.

Příčinou jeho triumfu byl fakt, že Západ Sovětský svaz předběhl ekonomicky i technologicky. Zároveň byli obyvatelé východního bloku rozčarováni svými zkorumpovanými a despotickými vládci.

Ostatně samotné sovětské vedení ve finále dospělo k názoru, že nastolený systém selhal. Studená válka tak skončila mírumilovně, přestože za svého trvání přinesla některé vyhrocené momenty – taková byla hlavně kubánská raketová krize v roce 1962.

Vzestup a pád velmocí

Když půjdeme ještě dále do minulosti, dostaneme se do meziválečných let. Martin Wolf je popisuje jako mezičas lidských dějin, ve kterém selhal pokus o obnovení světového řádu platného v době před prvním globálním konfliktem.

Čtěte také

USA nechaly Čínu vyrůst, teď se musí naučit koexistovat, píší Foreign Affairs

Čtěte také

Švejnar: V americko-čínské obchodní válce se hraje o hodně. O nový systém světového obchodu, možná o mnohem víc

Spojené státy se mezi válkami stáhly z Evropy a jejích záležitostí. Zároveň světovou ekonomiku zpustošila obrovská finanční a hospodářská krize, která vzešla z USA. A byla to také doba charakteristická velkým rozdělením společnosti. Masami hýbaly síly populismu, nacionalismu, komunismu, fašismu a národního socialismu.

Třicátá léta nabízejí celou řadu příkladů, že demokracie selhávají, jakmile elity selžou. A zároveň jsou tyto roky příkladem toho, co se stane, když velké země padnou do rukou šílenců hladových po moci, dodává Martin Wolf.

Třetí klíčovou éru nalézá ještě dále proti proudu času – a to sice období mezi lety 1870 až 1914. Pro důležitost této doby je nutné zdůraznit fakt, na který upozornil už historik Paul Kennedy ve své klasické knize Vzestup a pád velmocí – totiž že v roce 1880 tvořila Velká Británie 23 procent celosvětové produkce.

Do roku 1913 ale její podíl na světové ekonomice prudce klesl na 14 procent. Ve stejném období se naopak zvýšil podíl Německa z 9 procent na 15. Tento posun v rovnováze sil mezi evropskými mocnostmi vedl ke katastrofické thúkydidovské válce.

Na jedné straně stála Velká Británie, která se úzkostlivě snažila zachovat mocenský status quo. Tyto snahy zesílily obzvláště ve chvíli, kdy svou moderní námořní flotilu začalo budovat Německo coby rostoucí a zároveň naštvaná velmoc.

Důležitý byl také tehdejší vývoj mimo Evropu. Například podíl Spojených států na světové průmyslové produkci se zvýšil z 15 na 32 procent. Naopak do bezvýznamnosti se propadla Čína. Právě kvůli této změně v rozložení sil poté bylo tak důležité, jestli se Spojené státy ve světě angažovaly – jako tomu bylo v obou světových válkách – nebo jestli zůstaly stát stranou, což byl případ meziválečného období.

Západ selhává

Současná éra je podle komentátora deníku Financial Times směsicí všech tří zmíněných historických etap. Dnešek je tedy poznamenaný konfliktem politických systémů a ideologií dvou supervelmocí – podobně jako tomu bylo za studené války.

Zároveň hrají svou roli dopady finanční krize. Ta je stále cítit v podobě poklesu důvěry v demokratickou politiku a tržní ekonomiku, na druhé straně pak přináší vzestup populismu, nacionalismu a autoritářství – tedy jako ve třicátých letech 20. století.

Čtěte také

Za špatné vztahy se Západem si může Rusko samo. G7 s tím nesouvisí, vysvětluje odborník

A v neposlední řadě dochází k dramatickému posunu relativní ekonomické síly, kdy vzestup Číny sledujeme den co den. Její pozice se podobá právě situaci Spojených států před rokem 1914. Ostatně vůbec poprvé od té doby nyní Washington čelí moci jiné země, která ho může ekonomicky předehnat.

Období před rokem 1914 přineslo katastrofickou válku. Stejně dopadlo meziválečné období, i když s relativně úspěšným následkem po roce 1945. Studená válka nicméně skončila pokojným triumfem. A teď čelí svět výzvám, které se těm minulým velmi podobají. Jaké poučení bychom si tedy měli vzít z historie?

Podle Wolfa se jako první nabízí teze, že na kvalitě vedení státu záleží. V tomto ohledu jsou jasné schopnosti a záměry čínského prezidenta Si Ťin-pchinga, který všechny síly věnuje udržení a zvýšení dominance komunistické strany nad vývojem v mohutně se rozvíjející Číně.

Na druhou stranu politický systém západního světa selhává. V komentátorově pohledu to platí hlavně pro Spojené státy a Velkou Británii. Chaotická a nevyzpytatelná politická praxe amerického prezidenta Donalda Trumpa připomíná německé vedení v době císaře Viléma. Bez lepšího vedení budou Západ a s ním i zbytek světa ve velkých potížích, myslí si Wolf.

Otázka budoucnosti

Další historickou lekci vidí v nutnosti vyhýbat se válce. Již zmíněný profesor Allison dobře popisuje, jak cestu k první světové válce dláždila vzájemná nedůvěra a podezřívavost. Přitom zabránit čelnímu střetu mezi Spojenými státy a Čínou je dnes ještě mnohem důležitější. Bylo velkým úspěchem studené války, že se podařilo zabránit velkému konfliktu, jaderné odstrašení ale teď nemusí stačit.

Čtěte také

Němcům vlastně první světovou válku v Rusku vyhrál německý agent Lenin, míní historik Jakl. Den válečných veteránů je symbol tragédie

Snad nejdůležitější je ale závěr, že nestačí jen vyhnout se další katastrofě. Svět si totiž nemůže dovolit staré hry velmocenské rivality, jakkoliv se mohou zdát nevyhnutelné. Osudy lidstva jsou na to až příliš hluboce propletené, zdůrazňuje britský komentátor.

Pokud tedy lidé chtějí zvládnout ekonomické, bezpečnostní a ekologické výzvy dneška, musí se spolupráce stát vizí, která bude dominovat vztahům mezi Západem, Čínou a ostatními. 

Lidstvo se zkrátka musí chovat mnohem lépe než dříve. Vzhledem ke kvalitě západního politického vedení, autoritářství v Číně a neustále rostoucí vzájemné nedůvěře se to však může zdát jako čirá fantazie.

Musíme to ale zkusit. Současnou obtížnou éru musíme zvládnout strategicky. Závisí na tom naše budoucnost, uzavírá Martin Wolf v listu Financial Times.