USA nechaly Čínu vyrůst, teď se musí naučit koexistovat, píší Foreign Affairs

Americký prezident Donald Trump se svým čínským protějškem Si Ťin-pchingem

„Velmocenská politika se nemění. To pouze hráči, kteří vstupují do geopolitických her,“ píše v červencovém čísle magazínu Foreign Affairs prominentní americký historik a znalec Ruska Stephen Kotkin. Ačkoli si podle něj každý hegemon myslí, že právě on je tím posledním a po něm už nikdo nenastoupí, velmoci přicházejí a odcházejí.

Osud tohoto století rozhodne způsob, jakým se naučí koexistovat Spojené státy a Čína, zdůrazňuje autor. Podobně jako kdysi nechalo svobodomyslné Britské impérium vedle sebe zesílit autoritářské císařské Německo, tak i Washington dovolil ve dvacátém a na počátku 21. století expandovat totalitní Číně.

Prezidenti Číny a USA se mohou tvářit přátelsky, ale antiamerické tendence v Číně sílí

Donald Trump na návštěvě Číny

Čínský prezident Si Ťin-pching přivítal amerického prezidenta Donalda Trumpa při jeho první návštěvě Pekingu jako čínský císař, který přijal barbarského vládce. Tedy směsicí lichotek a pohrdání, píše britský týdeník Economist. Hostitelská vláda pro veřejnost uzavřela starobylý císařský palác o devíti tisících pokojů v srdci Pekingu, tedy komplex známý jako Zakázané město. Americký návštěvník si tak mohl užít soukromou nerušenou prohlídku a večeři. Dvořanstvo tvořené členy Komunistické strany nijak nezapomnělo starověké umění předstírané úcty.

Britové i Američané uvažovali podobně: měli za to, že je správné vpustit konkurenta na kolbiště volného trhu. Doufali, že tím předejdou jeho stagnaci a on se postupně liberalizuje.

V prvním případě to nedopadlo dobře, a také v druhém to vypadá kdovíjak, zdůrazňují Foreign Affairs. Čína brzy bude mít ekonomiku větší než USA, a na nějakou demokratizaci pořád marně čekáme. Autoritářství přitom vůbec neskončilo stagnací, jak analytici u Číny chybně předpokládali celá desetiletí.

Naopak Spojené státy a další významné demokracie přestávají fungovat tak jako dříve. Nabízí se otázka, jak dlouho ještě zůstanou velmocemi. Západ sice zvládl globalizační výzvy, ale opomenul jejich negativní dopady na domácí obyvatelstvo.

Návrat Číny na výsluní

Globalizace sice pomohla stamilionům ve třetím světě vybřednout z chudoby, ale na Západě na ně doplatily domácí výrobní síly. V následující dekádě po finanční krizi to vedlo k růstu antisystémových osobností a hnutí, a to nyní oslabuje demokratické státy.

Dnešní americko-čínské soupeření je ovšem pouze novou kapitolou dávného příběhu. Až do začátku 19. století byla Čína zdaleka nejsilnější ekonomikou planety – připadalo na ni 40 procent globálního HDP.

Spojené státy demonstrují sílu v Asii. Operují na hraně svých kapacit, tvrdí expert

Americká letadlová loď USS Carl Vinson během cvičení v Jihočínském moři

Zatímco prezident Spojených států Donald Trump cestoval po asijských zemích, v Pacifickém oceánu se plavily tři americké bojové svazy složené z letadlových lodí a doprovodných pravidel. Jedná se o ukázku vojenské síly a dosahu světové velmoci, která je schopná působit prakticky kdekoliv mimo vlastní hranice.

Pak začal její dlouholetý úpadek, během něhož naopak rostly Spojené státy. Svou roli v tom sehrála i slabost Číny, a té pak silná Amerika zase pomohla k návratu na výsluní. Obě velmoci tudíž měly zkušenost s prvenstvím a dominancí. Nyní se ale poprvé v dějinách setkají jako rovný s rovným, uvádí analytický časopis.

Za posledních sto let došlo na mapě světa k mnoha změnám. Přesto je udivující, že dnešní geopolitické rozložení sil nápadně připomíná sedmdesátá, a v mnohém ohledu i 20. léta minulého století, byť s jednou zásadní výjimkou.

Tak jako tehdy i dnes je zde oslabené Rusko, které ovšem nepřišlo o vliv na Eurasii. Lídrem silné, ale bezradné Evropy je opět Německo. Obří Spojené státy podobně jako tehdy mají dost sil, ale nějak se jim nechce dál hrát vůdčí roli. Brazílie a Jižní Afrika podobně jako tehdy dominují svým regionům.

Tchaj-wan jako důvod k válce?

Jediné výrazné změny představují nynější napětí a nestabilita v centrech někdejší Osmanské a Perské říše, a také to, že hlavní roli v asijské rovnováze sil převzala od Japonska Čína. Ta by se ale nikdy nedostala ke svému úspěchu, nebýt liberálního přístupu USA, zdůrazňuje opět Kotkin.

Spojené státy navíc, na rozdíl od Evropanů a Japonců, nikdy neusilovaly o přímou koloniální správu. K prosazení své vůle raději využívaly různých institucí a volného obchodu. Dnes jsou citelně oslabeny, jejich image je otřesena.

USA by měly zrušit všechna cla. Zatěžují spotřebitele a dělníkům nepomůžou, tvrdí expertka

Donald Trump

Americký list New York Times přináší komentář s názvem „Proč by měly Spojené státy zrušit všechna cla“. Jeho autorkou je Veronique de Rugyová z Univerzity George Masona ve Virginii.

Klíčová otázka jejich budoucnosti je, zda zvládnou konfrontaci s Čínou bez válečného konfliktu, soudí americký historik ve Foreign Affairs. Pokud ne, nejpravděpodobnější příčinou bude Tchaj-wan, výkladní skříň úspěchu globalizace.

Je to bohatá, silná, demokratická země, jakou by před 70 lety na ostrově Formosa nikdo nehledal. Pekingu se to ale nelíbí a Čínská lidová armáda reálně sonduje možnosti invaze. I když by to byl šílený krok, Peking si nenechá ostrov nikdy uniknout.

Co se Ruska týče, to je sice Putinovou kleptokracií, ale je i něčím víc, upozorňuje akademik Kotkin. I zkorumpovaný autoritářský režim totiž může v některých oblastech dobře vládnout, a chytrá makroekonomika drží Rusko solidně nad vodou.

Světová dělba moci

Naopak u Číny automaticky téměř mechanicky počítáme s pokračující prosperitou, ačkoli pro to existuje jen málo opravdových důvodů. Prezident Si Ťin-pching neusiluje o centralizaci moci pro nic za nic – velmi dobře si uvědomuje, kolik problémů jeho země má. Problém je v tom, že posílením kontroly krátkodobě získá větší možnost ovlivňovat dění, dlouhodobě však může ohrozit prosperitu.

Už slavný ekonom Adam Smith pronesl výrok o tom, že každá země skrývá hodně ruin a trosek. Platí to i o Číně. Proto zůstávají Spojené státy pořád ještě nejsilnější zemí světa. Navíc v případné konfrontaci s Čínou nebudou osamoceny.

Tomáš Sedláček: Trumpovi už nejde jen o blaho Ameriky, ale o rozvrat Evropy a nově i G7

Tomáš Sedláček

Napjatá atmosféra kanadského summitu ekonomicky nejvyspělejších zemí G7 si zaslouží i komentář ekonoma, vysokoškolského pedagoga a dřívějšího poradce našich ministrů a prezidentů Tomáše Sedláčka.

Pravda, Washington dovolil Pekingu vyrůst, ale stejně tak napomohl i růstu Evropy, Japonska, Indie, Brazílie a dalších. A jak poznamenal britský válečný premiér Winston Churchill, nový svět může přijít na obranu toho starého. Není pochyb, že nastupující ekonomiky by preferovaly dnešní uspořádání světa před čínským područím.

Otázkou kardinální tedy je, kam až Čína ve své expanzi dojde, aniž by zpochybnila mezinárodní postavení USA. Loď ovšem už vyplula a někdejší Říše středu znovu reálně míří za dosažením velmocenského statusu. „Bude na ostatní země tlačit jen proto, že může? A rozdělí se Spojené státy o globální vůdcovství, protože budou muset?“ ptá se text časopisu Foreign Affairs.

Dobře provedený ústup

Oba hegemoni jsou ovšem už nyní silně provázaní, takže ústup jednoho by oslabil i druhého. A je vůbec myslitelné couvání z dosavadních pozic, aniž by se změnilo v úprk? „Dobře provedený ústup Washingtonu od hegemonní hyperaktivity k efektivnější globální roli by byl jistě vítanou změnou doma i v zahraničí, i když se to doma mnoha politikům a analytikům líbit nebude,“ píše magazín.

Číňany nadchl nový akční film. Říši středu ukazuje jako globální velmoc

Vlastenecky laděný film Wolf Warrior 2 je v Číně hitem

Čínský filmový průmysl nedávno přišel s novým hitem. Vlastenecký akční film Wolf Warriors 2 je na nejlepší cestě stát se kasově nejúspěšnějším dílem čínské kinematografie, píše britský deník Financial Times.

Úspěšných a mírových ústupů z dominantních pozic je ovšem v historii jako šafránu, a navíc prakticky žádný nezačal ve chvíli, kdy byla velmoc na vrcholu. Ale možná Spojené státy překvapí a jejich ztráta role nedopadne tragicky.

Mají-li se tedy dnešní globální gladiátoři vyhnout vzájemnému poškození, musejí podle Kotkina udělat čtyři kroky. Zaprvé, před západními politiky stojí naléhavý úkol předvést vlastním lidem pozitiva globální ekonomiky. Zadruhé, čínské vedení musí udržet mírový charakter své expanze a nepropadnout pokušení silové konfrontace. Zatřetí, Spojené státy musejí tváří v tvář Číně nalézt rovnováhu mezi odstrašováním a nadbíháním svému mocenskému protějšku.

„A za čtvrté a nakonec, všichni potřebujeme, aby se o Tchaj-wan postaral nějaký zázrak,“ uzavírá historik.