Veleskokan goliáší buduje rybníčky a dokáže tahat těžké kameny

Důmyslnější stavby jsou u žab neobvyklé. Veleskokan hnízdo pro svá vajíčka a následně vyhlíhnuvší se pulce někdy obklopí ohrádkou z vrstvy listí, bahna a štěrku, jindy se stavba podobá malé přehradě nebo dokonce vodní tvrzi.

V posledním jmenovaném případě žába líheň vajíček ohraničí těžkými kameny, které váží až dvě třetiny její vlastní váhy. „Svou snůšku hlídají před predátory celou noc,“ popisuje vzorné rodičovství tohoto druhu Václav Gvoždík, herpetolog, který veleskokany v Kamerunu také pozoroval.

Paradox popularity 

I když veleskokana najdeme v učebnicích, encyklopediích nebo ve filmech, z hlediska druhové ekologie se o něm podle Václava Gvoždíka ví zatím málo: „Obývá poměrně rychle tekoucí říčky nebo potoky, které stékají z kamerunských hor a kopců. Žije jen v úzkém pobřežním pásu zhruba 150 km od moře,“ vysvětluje vědec.

Čtěte také

Obojživelníci vymírají. Na vině jsou klimatické změny i zákeřné plísně

Kvůli pozorování veleskokana musel s kolegy šplhat po afrických vodopádech, kde je kluzko. „Přes den se tyto žáby skrývají ve vodě nebo pod kořeny stromů, pozorovat se dají v podstatě jen v noci,“ popisuje svou zkušenost z výpravy, na které vědcům pomáhal s hledáním obojživelníků jeden z místních lovců.

Domorodci v Kamerunu považují veleskokany za speciální pochoutku. Ne každý vesničan je ovšem ochotný riskovat život ve skalách. „Je to v Kamerunu jediný druh zákonem chráněného obojživelníka. Ale navzdory tomu, že je chráněný, si z toho běžný vesničan nic nedělá. Je to delikatesa,“ podotýká Gvoždík.

Voda a predátoři

Skokani, které známe z našeho území, nemají tak rozvinutou péči o potomstvo jako veleskokani. Nedá se ale říct, že by zdejší skokani seděli jako pohádkový český Honza za pecí, než se vypraví do světa hledat princeznu. „Žijí v jiném prostředí a určitě si zvolili dobrou strategii do zdejších podmínek,“ míní herpetolog Ivan Rehák.

Čtěte také

Jak posypová sůl a dubové listí mění pohlaví žab

Pulce veleskokanů v pralese ohrožuje celá řada predátorů: „Na prvním místě jsou to ryby nebo krevety, které žijí v tamních řekách a potocích – kreveta si ráda pochutná na vajíčkách nebo malých pulcích,“ líčí situaci Gvoždík. I dospělci mají ale své nepřátele. „Můžou být zajímavou kořistí pro celou řadu dravých ptáků nebo jiných predátorů,“ doplňuje Rehák.

Právě složitější stavby pomáhají veleskokanům chránit vajíčka i pulce. „Ačkoliv ve studii je uvedeno, že dřív, než pulci dokončili vývoj, byla asi polovina hnízd smetena nebo vyschla, podle toho, jak se vyvíjelo počasí,“ uvádí odborník s odkazem na práci německých kolegů.

Veleskokani staví na okrajích říček. Co se ale budování staveb pro žabí potomstvo týče, nejsou jediní, kdo volí tuto životní strategii. „Například v Jižní Americe žije rosnička kovář, která dělá bazénky, srovnatelné s těmi od veleskokana,“ upozorňuje Ivan Rehák.

Přímo v Kamerunu natáčeli veleskokany goliáší Matej a Zuzana Dolinayovi ze studia Living Zoology.

Noční zážitek

Přes den je veleskokan většinou schovaný pod vodou a vyplouvá jen, když se potřebuje nadechnout, případně se ukrývá v dutinách. O tom se ale podle Václava Gvoždíka zatím příliš mnoho neví. Podle něj jsou tyto žáby velmi plaché: „V noci veleskokan vystupuje přímo na břeh nebo na skalní výčnělky. Viděl jsem i jedince, který seděl v jeskyňce za padajícím proudem vody,“ vypráví svůj zážitek.

Veleskokan je velmi plachý tvor, o své potomky se ale stará svědomitě|foto: Matej Dolinay,©

Veleskokanů bohužel ubývá. O své životního prostředí totiž přicházejí vlivem lidské činnosti. Potíže pro ně představuje zvlášť kácení stromů a jejich náhrada banánovými nebo jinými plantážemi. V zajetí se navíc nemnoží. O to víc je proto třeba chránit jejich původní prostředí. 

Jediná rostlina 

Za posledních 10 let klesl počet veleskokanů na polovinu. K tomu příspívá hned několik faktorů: „Pulci žijí v prvních týdnech jen na jediné rostlince,“ poznamenává Ivan Rehák s tím, že tento druh je citlivý také na čistotu vody. Pulci navíc nejsou stavěni na život v rychle tekoucím proudu, tak jako některé jiné žáby.

„Nemají třeba ústní disk ve formě přísavky, aby se mohli v prudce tekoucí vodě přichytávat na skály,“ vysvětluje herpetolog a dodává: „I některé jiné velké africké žáby, jako je skokan hrabavý, mají poměrně vysokou míru péče o potomstva a ochranu těch nejranějších stádií. V afrických podmínkách dává ta péče velký smysl.“

Poslechněte si celou Laboratoř, ve které Václav Gvoždík, Ivan Rehák a Igor Bareš debatují také o tom, jak žáby snášejí vysoké teploty nebo proč se Američané možná budou častěji dívat do supermarketových salátů.