„Uže padachnul?“ Příběh Jiřího Koldy, kterého těžce zranili sovětští vojáci v srpnu 1968

Jiří Kolda se narodil v roce 1942 a v čase sovětské okupace pracoval jako úředník na ministerstvu dopravy

V knize Sedm pražských dnů – 21.–27. srpen 1968 stojí: „V noci z 24. na 25. 8. vnikli sovětští okupanti násilím do budovy ministerstva dopravy v Praze na Příkopech. Údajně hledali zbraně, ve skutečnosti však ničili technické zařízení a postřelili službu konajícího s. Koldu. Druhému pracovníku se podařilo uprchnout. Na tuto skutečnost přišla VB v neděli ráno při střídání služby. Téměř vykrvácený s. Kolda byl dopraven na Bulovku.“

Tzv. Černá kniha vyšla na podzim 1968 jako oficiální publikace ČSAV, do běžné distribuce se však dostalo až nové vydání v roce 1990.

Když jsem se s ing. Jiřím Koldou (označeným ve zprávě jako s., neboli soudruh, ačkoli v KSČ nikdy nebyl) sešel před dvěma týdny k rozhovoru, měl v ruce xerokopii příslušné stránky, přečetl výše citovaný záznam a s úsměvem říkal:

„Prosím pěkně, ta zpráva, to je taková půlpravda. Celé se to odehrálo poněkud jinak…“

Střelba na ministerstvu

Jiří Kolda se narodil v roce 1942 a v čase sovětské okupace pracoval jako úředník na ministerstvu dopravy.

V noci z 24. na 25. srpna 1968 měl spolu s kolegou Václavem Vilímkem noční pohotovostní službu v pražském sídle úřadu pro jistotu, kdyby se něco dělo, kdyby bylo něco zapotřebí.

Nad ránem vtrhli do liduprázdné budovy sovětští vojáci – z propagandistických důvodů potřebovali najít sklad zbraní, které by mohli později vydávat za „výzbroj kontrarevolucionářů“.

21.srpen 1968-Vinohradská třída.jpg

Na ministerstvu zbraně skutečně byly, ukryté v obřích sklepních trezorech, nenáležely však pochopitelně protikomunistickému odboji, nýbrž Lidovým milicím (a Sověti se k nim nedostali).

Dva Rusové vstoupili do přízemních kanceláří ve chvíli, kdy Jiří Kolda zrovna odpočíval na lehátku. Musel se postavit, a zatímco jeden voják prohledával Václava Vilímka, druhý poručil Koldovi, aby dal ruce vzhůru a následoval ho.

Nevedl ho před sebou, ale couval, v ruce odjištěný samopal. Potom narazil zády do psacího stolu, zřejmě se lekl a zmáčkl spoušť.

„Zrovna jsem procházel úzkými dveřmi, byl jsem natočený bokem, a to mi zřejmě zachránilo život. Dostal jsem zásah do levé části hrudníku, naštěstí to byl tečný průstřel, a také do levé ruky,“ vzpomíná Jiří Kolda.

I druhý voják zpanikařil, přirazil ke zdi Václava Vilímka a vypálil dávku ze samopalu do stropu nad jeho hlavu.

Těžce zraněný Jiří Kolda pak ležel na zemi, zatímco Sověti prohledávali kancelář. Za nějaký čas dorazil další voják, snad zdravotník, který Koldu prohlédl, zprvu usoudil, že každou chvíli vydechne naposledy, ale potom názor změnil a nakonec vojáci odnesli postřeleného na nosítkách se zakrytou hlavou přes vrátnici do sovětské sanitky.

Jeho kolega Václav Vilímek byl zatčen a uvězněn.

Na sovětském velvyslanectví

V sanitce dostal Kolda injekci na utišení bolesti a doufal, že ho okupační vojáci vezou do české nemocnice. To se však nestalo:

„Nejspíš měli příkaz, že mě jako nepohodlného svědka nesmějí vydat do našeho zdravotnického zařízení. Sanitka křižovala Prahou – a skončila v areálu sovětského velvyslanectví.“

Srpen 1968

Vojáci ho tam nechali asi hodinu bez pomoci, občas ho někdo zkontroloval, Jiří Kolda si pamatuje, že odkudsi zaznívala otázka: „Uže padachnul?“

Možná šlo o ruskou úřední a vojenskou lhostejnost k lidskému životu, možná o záměr, každopádně to vypadalo, že Sověti zkrátka čekají, až Kolda zemře. Pak ho ale znovu odvezli sanitkou pryč – na letiště v Kbelích.

Do případu totiž tehdy zasáhl velitel pražské vojenské posádky generál Emil Chlad – za pozoruhodných okolností, které vysvětlíme v pořadu.

Intervenoval u Sovětů za oba inženýry, zraněného Koldu i zadrženého Vilímka, a uspěl nejspíš proto, že velitel příslušné skupiny okupačních vojsk byl Chladův spolužák z vojenské školy.

Václava Vilímka Rusové propustili z věznění v jakémsi sklepě – dlouhé hodiny ho udržovali v přesvědčení, že bude zastřelen, případně deportován do SSSR.

Operace v polní nemocnici

Jiří Kolda se v Kbelích dostal do sovětské polní nemocnice – a ze všeho nejdřív prodělal výslech. Teprve poté začala operace (trvala tři hodiny), při níž byl pacient při vědomí, dostal jen injekci na místní umrtvení:

„Dozvěděl jsem se, že kulky mne zasáhly asi centimetr od srdce, díval jsem se, jak mi vyndávali roztříštěné kousky žeber… Potom to pokračovalo operací ruky. To všechno v polních nehygienických podmínkách, ve světle žárovky, napojené na autobaterii.“

02897210.jpeg

Navečer, po dalších peripetiích a pohovorech, zastavili Rusové na silnici prázdnou českou sanitku, která Jiřího Koldu naložila a odvezla do nemocnice na Bulovku.

Léčil se dlouhé týdny, a když se vrátil do práce a do běžného života, shledal, že jako oběť okupace bude mít potíže. V zemi se už měnil režim.

O svých osudech Jiří Kolda vypráví v Příbězích 20. století. Poslechněte si je kdykoli nahoře v článku nebo v audioarchivu.