Unie není pro USA hodnotný partner, vysvětluje nová cla ekonom. Velvyslanec: Dohoda je i tak úspěch
Americká cla pro Evropskou unii vstoupila minulý týden v platnost, nakonec ve výši 15 procent. „Úspěch obou stran je už skutečnost, že se něco politicky podařilo dohodnout,“ říká k novým obchodním bariérám stálý představitel České republiky při Evropské unii Vladimír Bärtl. „Evropa propásla možnost jít do toho transakčně, nakonec udělala to, co asi udělat musela,“ namítá v pořadu Pro a proti na Českém rozhlase Plus ekonom a bývalý člen bankovní rady ČNB Lubomír Lízal.
Je dohoda prohra, nebo výhra? A měli bychom to vůbec takto posuzovat?
Lubomír Lízal: Já si myslím, že není nutné hovořit v rámci výhra, nebo prohra. Spíš je to o vztahu s Amerikou. Evropa si neujasnila priority hned na začátku, a pak to jednání trochu drhlo.
Vladimír Bärtl: Nepovažuji to za úplnou prohru. Prohra je vůbec to, že se jedná o nějakých celních zátěžích. Ten konečný výsledek prohrou není. Je to spíš, skoro bych řekl, plichtou.
Čtěte také
Jaké priority si měla Evropská unie před jednáním s Donaldem Trumpem vyjasnit, pane Lízale?
Lízal: Myslím, že Evropská unie nepochopila, o co vlastně americké administrativě jde. Ona v podstatě už nevnímá Evropu jako důležitý region, ale spíš jako věc, kterou má danou historicky. A jako hlavního konkurenta vnímá Asii.
Dobře, ale jako obchodní partner je přeci Evropská unie klíčová pro Spojené státy. Vymění si zboží za 1,7 bilionu euro.
Lízal: Ne, není. Podívejte se na to optikou spojených států. Americké HDP je z větší části doma generované. Importy činí asi 15 procent HDP. Pokud budu brát to, že Evropa je jedna třetina z toho, tak je to pět procent HDP. Úplně řečeno, jedna dvacetina není něco důležitého.
Obranný dluh
Jak to vidíte vy, pane Bärtle? Z jakých pozic mohla a měla Evropská unie vyjednávat?
Bärtl: Domnívám se, že ten vzájemný obchod není zas tak zanedbatelný. A jsou komodity, které Spojené státy dostávají prakticky jenom z Evropské unie.
Čtěte také
Do jisté míry je pravda, že nová administrativa má jinou optiku a zásadně jinou rétoriku. Ale myslím, že více méně úspěch obou stran je už skutečnost, že se něco politicky podařilo dohodnout a že se transatlantické partnerství nenarušilo zásadně.
Zásadní je, že jestli něco byznys potřebuje, tak to je jistota, předvídatelnost a relativní stabilita, která má právní rámec. A to se koncem července podařilo domluvit.
Pane Lízale, jak by Evropská unie měla postupovat, pokud říkáte, že nová administrativa Donalda Trumpa s ní jako s důležitým obchodním partnerem moc nepočítá?
Lízal: Američané jsou na Evropu naštvaní, protože posledních 20 let de facto táhli výdaje na obranu NATO. Evropa místo toho, aby to použila k tomu, aby rostla, tak si začala vymýšlet programy jako Green Deal a tak dál.
Je to spíš vnitřní otázka. Ale zvnějšku je vidět, že Amerika si zachovala svoji relativní velikost na světové ekonomice, kdežto Evropa ztratila asi pět procent té velikosti. A na úkor Evropy rostou asijské země, zejména Čína.
Čtěte také
Tohle je to, co Amerika vnímá – že Evropa není dostatečně konkurenceschopný partner, aby byl schopen s Amerikou schopen soutěžit proti Asii.
Amerika vnímá Asii jako svoje strategické riziko do budoucna. Když se podíváte na to, co se dělo, tak třeba Čína využívala své akumulované devizové rezervy a přebytky ze zahraničního obchodu k tomu, aby investovala masívně, zejména v Africe, a získává přístup k extra energetickým surovinám.
Když ale říkáte, že Evropská unie šla do jednání o vzájemných clech s Amerikou ve slabší pozici, tak není naopak o to větší úspěch, že dokázala dosáhnout čísla 15 procent, když se předtím třeba uvažovalo o 30 procentech, které Donald Trump také ohlašoval?
Lízal: Je to lepší. Ale na druhou stranu historicky měla Evropa preferenční cla. Ten vztah byl asymetrický v tom smyslu, že Amerika měla nižší cla v průměru než Evropa na americké zboží.
Myslím, že Evropa propásla možnost jít do toho transakčně. Nakonec udělala to, co asi udělat musela, že slíbila nakupovat energetické suroviny ze Spojených států.
Čtěte také
Také se zavázala nakupovat vojenský materiál, ale ona k tomu byla dotlačená. Kdyby s tím přišla na začátku a řekla „Podívejte se, my vnímáme, že máme společný strategický problém, pojďme uzavřít tedy alianci, kdy budeme mít nulová cla a my zase od vás budeme brát vojenský materiál, budeme brát energetické suroviny.“ To potom jednání vypadá jinak, když přijdete s návrhem, který druhá strana chce.
Pane Bärtle, neměl být postup EU strategičtější a nabídnout něco víc dopředu, než potom jenom reagovat?
Bärtl: Nejdříve musím říct, že s panem Lízalem souhlasím v tom, že jsme měli deficit v obranných výdajích. To je skutečnost, která se táhla mnoho let, a je pravda, že postoj americké administrativy byl z velké části vůči Evropě determinován tímto. Vnímali, že jim něco dlužíme.
Na druhou stranu, jestli měla Evropská unie jednat strategičtěji? Když se podíváme trochu zpátky, za prvního úřadování prezidenta Trumpa zařízl Transatlantické obchodní a investiční partnerství (TTIP), o kterém se vyjednávalo.
Evropská unie se na cla připravovala poměrně dlouho, už od loňského podzimu, kdy bylo jasné, že nový prezident zaujme k obchodu jiný přístup než předchozí administrativa. A je pravda, že opakovaně byla americké straně nabídnuta nulová zátěž na obou stranách.
Jak ještě mohla EU vyjít Spojeným státům vstříc? A jak moc můžou celní zátěži ulevit výjimky, které se Brusel pokusí s Washingtonem vyjednat? Poslechněte si celé Pro a proti.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
