Trochu jsme se přestali bát vysokého krevního tlaku, varuje lékařka
Tento čtvrtek je Světový dne srdce. Pro většinu z nás by to měl být impuls k tomu se zamyslet, jestli žijeme tak, abychom o tento orgán co nejlépe pečovali.
Jak Češi pečují a mohou pečovat o své srdce, přibližuje v Magazínu Leonardo Věra Adámková, přednostka pracoviště Preventivní kardiologie v pražském IKEMu.
„K hlavním rizikovým faktorům onemocnění srdce a cév patří zejména vysoká hodnota krevního tlaku,“ uvádí lékařka.
Povědomí o vysokém tlaku prodělalo za 25 let velký vývoj. „My o něm velmi dobře víme, většina populace zná hodnoty, které by měla mít, došlo k výraznému zlepšení možnosti léčby, takže jestliže pacient užívá léky, jsme schopni mu pomoci.“
„Trochu jsme se ale přestali vysokého tlaku bát,“ soudí Adámková.
Nefarmakologická doporučení, tedy ta, která nepoužívají léky, zahrnují jednak optimální hodnotu tělesné hmotnosti, správnou hodnotu ranního cukru na lačno i správnou hodnotu tuku.
Do jaké míry můžeme ovlivnit nástup choroby srdce, máme-li k nim rodinnou dispozici? „Jestliže člověk má nějakou poruchu takzvaně z obou dvou stran, čili od matky i od otce, tak ta choroba přichází stoprocentně,“ tvrdí Adámková.
Tato doporučení jsou ale svázána se změnou životního stylu. „Obvykle tak člověku doporučujeme něco, co mu úplně nekonvenuje, protože ho nějak omezujeme. Chceme, aby se více hýbal, méně jedl, a to jinak, než je zvyklý. To jsou věci, kde opravdu platí, že zvyk je železná košile.“
Takže není až takový problém polknout pilulku, dodává lékařka. „S tím česká populace nemá takový problém, ale se změnou životního stylu se nám prostě nevede.“
„U většiny chorob je to pestrá paleta, kdy něco mohou ovlivnit genetické vlohy, řekněme 20 % a zbytek je na životním stylu. Takže vždy nějakým způsobem můžeme zasáhnout do vývoje choroby a tak do našeho dalšího osudu,“ připomíná Věra Adámková.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.