Tající sníh ve městech odhalil miniaturní plasty. Vědci je dokážou najít i v dešťové vodě nebo půdě

Kanadští vědci našli ve městech nejmenší plasty, které pocházely z nemrznoucích směsí.  Chemicky šlo o polyethylenglykol, rozpustný syntetický polymer. Studie je zajímavá tím, že její aktéři dokázali inovativní technikou změřit velmi malé množství plastů.

Článek vyšel v časopise Environmental Pollution. Potvrzuje výsledky dřívějších výzkumů, mimo jiné těch, které detekovaly mikroplasty v Alpách. 

Milión částic

Některé analytické metody dokážou odhalit malé, jiné větší plasty, existují i ty, které umí částice počítat, další vážit, ale žádná metoda zatím nebyla univerzální.

Čtěte také

Jde uklízet bez „tvrdé chemie“? „Přidejte na teplotě, času působení, mechanické síle,“ radí ekolog

„Neumíme říct, že částic je tam milion, mají takovou a takovou distribuci a bude to pro nás mít tyto důsledky,“ upozorňuje analytický a environmentální chemik Tomáš Cajthaml.

Podle něj se kanadští vědci věnovali nemrznoucím směsím hlavně proto, že polyethylenglykol použili jako kalibrační látku – s jeho pomocí testovali schopnosti nového měřícího přístroje.

Arktický led

„Když se našly mikroplasty v tak odlehlých oblastech, jako je arktický led, kam se dostaly dálkovým přenosem vzduchem a mořskou vodou, je jasné, že poslouží i jako kondenzační jádra kapek deště nebo sněhu,“ potvrzuje závěry kolegů Petra Innemanová, odbornice na biochemii a environmentální mikrobiologii.

Čtěte také

Viry se šíří v aerosolu podobně jako smog, potvrzují odborníci. Chválí obyčejné větrání

Podle ní kanadským badatelům k úspěchu pokusu pomohlo i to, že měřili rozpustný syntetický polymer. „Zajímalo by mě, jak by dopadl polyakrylamid, který se používá při odvodňování čistírenského kalu a dává se s ním na pole jako hnojivo,“  říká Petra Innemanová. 

Naprostá většina metod, které se používají pro vyčíslení, kolik mikroplastů v životním prostředí máme, se opírá o to, že se jejich fragmenty vizualizují, počítají a měří. Anebo se zjistí, co je to za materiál pomocí spektrálních metod. Tady vědci zvolili přesnější metodu hmotnostní spektrometrie. 

Ozáření laserem

„V principu se materiál postupně ozáří laserem, látky se v něm desorbují, ionizují, převedou do hlubokého vakua a tam se s nimi může manipulovat v magnetickém poli jako s ionty,“ vysvětluje Tomáš Cajthaml.

V tomto případě se díky laserovému paprsku zkoumané látky rozletí na částice, které se roztřídí podle hmotnosti – ty menší jsou rychlejší. Klíčovou otázkou pro vědce je, zda metoda bude použitelná i bez předběžné úpravy vzorků, i když nepůjde o rozpustný polymer. 

Roztavená vločka

„Roztavená, čerstvě nasněžená vločka je to nejčistší médium, které mohli použít. Kdyby tam dali mořskou vodu, v níž sem tam plave nějaký mikroplast, třeba se zrovna netrefí,“ argumentuje Petra Innemanová.

Tomáš Cajthaml upozorňuje na to, že v pouhém mikrolitru vody se vyskytuje možná velké množství plastových částic. Autoři studie je neutřídili podle druhu plastu, ale směr výzkumu je považován za inovativní.

„Zdokonalování analytických metod je jedna věc. Druhá věc je, že nevíme, jak naměřená čísla interpretovat,“ upozorňuje vědkyně. Netušíme totiž, co nejmenší plasty dělají s organismem.

Voda v oceánu

Vybrané toxické látky se dostávají na seznam Stockholmské úmluvy o perzistentních organických polutantech a přestávají se proto vyrábět. Jedná se ale o pečlivě zvažovaný seznam zakázaných chemikálií, za něž existuje na trhu náhrada. Mikroplasty tam nejsou speciificky jmenovány. Některé země ale navíc samy zakazují výrobky s cíleně přidávanými mikroplasty.

Čtěte také

Našly se bakterie, které konzumují plast

Tomáš Cajthaml poukazuje na to, že malé plastové částice, které vstřebáváme s vodou, bohužel neumíme z těla vyloučit. „A neumíme je ani detekovat, protože jsou příliš malé,“ varuje vědec.

„Je potřeba bít na poplach, ale nepanikařit, spíš se budeme muset naučit s tím v žít v prostředí. Není šance přečistit všechny vody v oceánu,“ dodává Petra Innemanová. 

Plastová karta

Chemické sloučeniny podobné plastům se do našeho těla dostávají v gramových množství za týden. O míře toxicity rozhoduje zvláště množství částic a velikost mikroplastů.

„Čím více jich je, tím spíš se projeví toxicky, i když někdy dohromady váží mnohem méně,“ říká Tomáš Cajthaml. Mikroplasty a nanoplasty odhalené ze sněhu, deště a půdy v Kanadě byly přitom rozměrově ještě menší.

Vědec připopomíná dřívější studii, která odhalila miliony až desetimiliony malých plastových částic v jediném hrnku čaje. „Jiná populární studie ukázala, že za týden pozřeme plasty zhruba o velikosti jedné plastové karty,“ dodává názorný příklad vědec.

Poslechněte si celou Laboratoř o mikroplastech v tajícím sněhu, zděděných chemikáliích a polystyrenovém odpadu. Debatují environmentální mikrobioložka Petra Innmemanová, chemik Tomáš Cajthaml a herec Kajetán Písařovic.