Století příběhů: Zlomový rok 1969. „Vedle mě padl na zem kluk. Zabili ho,“ vzpomíná svědkyně protiokupačních protestů v Brně
„Utíkali jsme, protože jsme zjistili, že za esenbáky jdou ještě Lidové milice… Otočila jsem se a viděla, jak jeden (milicionář) klečí, ruku měl opřenou o koleno a mířil. A já říkala: ‚Člověče, to je malér, oni snad chtěj střílet!‘ A skutečně začali střílet!“ říká na nahrávce Paměti národa veterinární lékařka Jana Drašnarová.
21. srpna 1969 se zúčastnila protiokupační demonstrace v Brně a stala se svědkyní brutálního zásahu příslušníků SNB a především Lidových milicí, po němž zůstali dva mrtví.
Čtěte také
Před 55 lety proběhly velké výroční protesty proti sovětské okupaci po celém Československu. Státní moc je krutě potlačila, použila k tomu dokonce i československou armádu. Pět lidí přišlo o život, přinejmenším desítky utrpěly zranění.
Novou třídílnou sérii ze speciálního podcastového cyklu Století příběhů jsme věnovali těmto demonstracím, jejich obětem, a také zlomovému roku 1969, v němž se Československo po krátkém politickém uvolnění vracelo k tuhému totalitnímu režimu.
Století příběhů vzniká ve spolupráci Českého rozhlasu Plus a Paměti národa. Pořad připravují Adam Drda a Mikuláš Kroupa. První část série byla zaměřena na dění v Praze, druhá se zabývá především situací v moravské metropoli.
Zastřelení, jejichž smrt prošla bez trestu
„Na demonstracích v srpnu 1969 je velice dobře vidět, že velká část obyvatel Československa se jen tak nesmířila s okupací, že mnozí lidé nechtěli přijít o svobodu a odmítali obnovení tuhého totalitního režimu. Bylo zapotřebí společnost zlomit a zastrašit – a to byl také účel tehdejšího zásahu policie, Lidových milicí a armády,“ říká jeden z autorů pořadu Mikuláš Kroupa.
Čtěte také
Ve čtvrtek 21. srpna 1969 kolem 11:00 dopoledne se v centru Brna sešlo asi 50 mladých lidí v černém oblečení. Zapalovali svíčky a kladli květiny, aby uctili oběti okupace, ale nastoupila proti nim Veřejná bezpečnost a okamžitě to byl násilný zásah. Lidé se bránili, dav demonstrantů narůstal, odpoledne jich bylo až 15 tisíc. To už proti nim nestáli jen „esenbáci“, ale také Lidové milice a armáda.
V Brně také došlo k dosud málo známé události: 19letý dělník Jan Polášek se polil benzinem a zapálil se, na protest proti tomu, že v Praze o den dřív byli při zásahu proti demonstrantům dva mrtví. Svůj čin přežil (lidé ho včas uhasili), měl však popáleniny na 40 procentech těla.
Úvodem citovaná vzpomínka Jany Drašnarové (* 1939) pokračuje: „Vedle mě padl na zem nějaký kluk. Tak jsem se šla podívat. Myslela, že ho střelili do ruky, něco mu z ní teklo. Tak jsem křičela, kdo má kravatu, v domnění, že mu to podvážu. Ale on… Zabili ho…“
Zastřeleným byl podle všeho 28letý Stanislav Valehrach (1941–1969), dřevomodelář, který se vracel z práce a v Orlí ulici ho kulka zasáhla přímo do srdce. Za jeho smrt nebyl nikdo nikdy potrestán.
Asi o hodinu později zabili milicionáři nebo příslušníci SNB také 18letou Danuši Muzikářovou (1951–1969), švadlenu, která nepatřila k demonstrantům, ocitla se náhodně v centru Brna a kdosi ji zezadu střelil do hlavy. Ani v jejím případě nebyl vrah vypátrán a odsouzen.
Postřelených lidí bylo v Brně několik, patřil k nim také tehdy 17letý učeň Jiří Ševčík, jemuž kulka vystřelená milicionářem poškodila míchu. Sice přežil, ale ochrnul, teprve v roce 1976 se mu podařilo vstát z invalidního vozíku a chodil pak o berlích.
Vyšetřování jeho případu bylo z politických důvodů zastaveno a dokonce ho komunisté začali za účast na demonstraci trestně stíhat. Podle historiků mu byl vyměřen směšný invalidní důchod ve výši 480 korun.
Bití na služebnách VB i ve věznici
„Zásah proti demonstrantům – nebo proti těm, kdo se k demonstracím v srpnu 1969 pouze připletli – měl dvě podoby,“ říká Adam Drda.
„V ulicích byla válka mezi otřesenými a naštvanými lidmi a zuřícími esenbáky a milicionáři, slzný plyn, bití, střelba, psi, barikády, tanky, obrněné transportéry, vodní děla, zapálené policejní auto. A pak ovšem byla krutost na policejních služebnách a třeba ve věznici v Bohunicích, kde byli lidé týráni, biti, zkrátka mučeni.“
Vzpomíná i Vladimír Buček (*1952): „Nás hnali v takové řadě ven z oddělení Veřejné bezpečnosti. Tam už byl nachystaný autobus. Od těch hlavních dveří do autobusu byla ulička udělaná z policajtů a každý pendrek. A jak každý do toho autobusu utíkal, tak do každého bouchli, práskli. Když někdo v té uličce spadl, tak ho mydlili, kopali do něho.“
Podobný zážitek měl i Ladislav Zoubek (*1949), který šel s kamarády na pivo a byl zatčen, aniž by cokoli protizákonného udělal. Zbili ho spolu s dalšími demonstranty na služebně a pak byl odvezen do věznice v Bohunicích.
Když zatčení vystoupili z autobusu, opět byli hnáni ranami do budovy a Ladislav Zoubek narazil do jednoho z policistů.
„Chytl mě a kopl do mě, skutálel jsem se ze schodů až na dlažbu. Zařval na mě, že mám vstát, tak jsem vstal. A on na mě zařval: ,Ukaž, co máš v kapse!‘ Vytáhl jsem pár drobných, dal jsem mu to v hrsti. Kopl mě do té ruky, do té dlaně. Všechno se mi rozletělo. A už mě hnali nahoru po schodech, po dalších schodech – a pořád nás mlátili, až do takové místnosti. Byla to veliká místnost, nevím, kolik nás tam tehdy bylo. Akorát vím, že jak zavřeli tu místnost, tak tam hodili plyn. Tehdy jsem myslel, že je konec. Ale to byl jenom slzný plyn,“ popsal.
Čtěte také
V Čechách a na Moravě bylo při srpnových demonstracích proti okupaci zatčeno asi 2500 lidí. Do konce roku 1969 odsoudili samosoudci podle takzvaného pendrekového zákona 1526 lidí, většinou za výtržnictví, za hanobení republiky a jejího představitele a za hanobení státu světové socialistické soustavy.
Představitelé okupovaného státu a Komunistické strany Československa v čele s Gustávem Husákem dokazovali společnosti i Sovětskému svazu, že mají situaci v zemi opět pod pevnou kontrolou. A dávali najevo, že projevy občanské nespokojenosti nebudou tolerovány.
Více se dozvíte z pořadu Století příběhů. Třetí část série bude věnována mimo jiné roli Lidových milicí a Československé lidové armády.
Století příběhů – speciál Paměti národa a Českého rozhlasu Plus
Jak z delšího názvu plyne, Století příběhů se opírá především o unikátní vzpomínky, které za téměř 20 let zaznamenali dokumentaristé z archivu Paměť národa a také redaktoři Českého rozhlasu. Pořad se vysílá pětkrát do roka (vždy několik dílů v tematické sérii) a připravují jej Adam Drda a Mikuláš Kroupa, které rozhlasoví posluchači znají jako autory paměťového cyklu Příběhy 20. století (rovněž Český rozhlas Plus).
V čem se „speciál“ liší? Především by měl Příběhy 20. století rozvíjet, věnovat se podrobněji, na větším prostoru a živou formou určitým historickým fenoménům – není tedy zaměřen v první řadě na jeden lidský osud a jednu paměť, ale na události, které se odrazily v mnoha životech.
Století příběhů se soustředí na témata, která ukazují, co se ve 20. století české společnosti přihodilo, a přitom jsou mnohdy opomíjená, zapomínaná nebo je jejich převládající interpretace sporná.
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
