Sověti byli okupanti, ale když ti vojáci odcházeli, bylo mi jich až líto, přiznává fotograf Cudlín

1. listopad 2018
Karel Cudlín ve studiu RW

Dokumentarista a dřív i vysokoškolský pedagog Karel Cudlín má na svém kontě už 16 cen Czech Press Photo a výstav měl po celém světě už víc než 60. Fotoaparát nosí s sebou neustále. Snad kromě chvil, kdy jde venčit čivavu. S mini psem v košíku pak ale fotí aspoň tím mobilem.   

Karel Cudlín nosí fotoaparát pořád při sobě, aby večer neplakal, že nezachytil něco zásadního

Karel Cudlín: Odchod sovětských vojsk (1991)

Patří k uznávaným představitelům české humanistické dokumentární fotografie. Zajímá ho především život člověka, ať už se odehrává v žižkovských hospodách, na maturitním plese v Lucerně, na zablácených cestách Zakarpatské Rusi, na travnatých mongolských pláních, v ubytovnách ukrajinských dělníků, na mořských plážích, mezi venkovany na horských úbočích Kavkazu nebo v židovských modlitebnách v Izraeli. V Galerii Václava Špály na Národní třídě v Praze byla 30. června zahájena výstava jeho černobílých dokumentárních snímků nazvaná prostě „Karel Cudlín: Fotografie“.

Karel Cudlín nafotil, co zbylo z vojenských kasáren v Milovicích. Má tak dost jasný obrázek o životě a pak i odsunu sovětských vojáků z Československa. Taky několik let patřil mezi oficiální fotografy prezidenta Václava Havla. Až do roku 1989 fotil pro už neexistující týdeník Mladý svět, v 90. letech dělal pro Lidové noviny, Respekt nebo Revolver Revue.

Když se dnes za tou dobou ohlédne, porovnává ji slovy: „Mladý svět byl týdeník a Lidovky deník, což je něco jako továrna. Byla to ale fantastická a hektická doba, což jsem jako fotograf vnímal asi ještě o krapet intenzivněji,“ vzpomíná fotograf.

Uprchlíci v Milovicích

O konec normalizace a začátek demokracie se tehdy zajímal celý svět, takže i on dostával zajímavé pracovní zakázky ze zahraničních světových médií nebo agentur. „V roce 1991 jsme se i s Danou Kyndrovou pustili do velkého cyklu fotografií o uprchlících. Ti tehdy bydleli Milovicích, v barácích po odcházející sovětské armádě. Tehdy jsem se rozhodl tu dobu zdokumentovat a nafotil odchod sovětských vojáků jako jakýsi cyklus. Jako jakýsi konec doby revoluce.“

Při pohledu na jeho milovické a dnes už archivní fotografie prý na něj sáhne lehká nostalgie. „Mé vzpomínky mají hned několik rozměrů: jedny patří setkávání s konkrétními vojáky, v dalších pak vzpomínám na objekty a věci, které všechno obklopovaly.“

„Důstojníci komunikovat odmítali a jen nás hnali pryč. Se záklaďáky to bylo jiné. Někteří nám snad i fandili, hlavně ti, co sami pocházeli z pobaltských zemí. Otevřeně se mluvit báli, ale bylo na nich vidět, jak doufají, že k podobným změnám jako tady dojde i u nich doma.“

Vojenské „umění“

Jak se fotil Václav Havel? Byl plachý, ale zato autentický, vzpomíná fotograf Karel Cudlín

Václav Havel

„Fotoaparát mám pří sobě neustále, nikdy nevíte, kde je nějaký moment, který by stál za to vyfotit,“ vysvětluje fotograf Karel Cudlín. Před 25 lety byl při pádu Berlínské zdi, s fotoaparátem po ulicích chodil i během Sametové revoluce. „Atmosféra byla neopakovatelná,“ vzpomíná v rozhovoru s moderátorkou Lucií Výbornou.

Cudlín vzpomíná i na „vojenské umění“ v domech, které byly po mnoho let užívány jako kasárny. „Taky tam byly vojenské instruktážní tabule, plechové nebo snad i železné nástěnky, na zem spadlé pěticípé hvězdy, ostnaté dráty, celé domy natřené na rudo nebo  naše státní vlajka, pod kterou bylo doslova nekonečné smetiště odpadků.“

Přestože to byli okupanti, „až nám jich někdy bylo opravdu líto. Byli to řadoví, obyčejní vojáci a ti za ten systém nemohli. Občas to bylo až komické. Na letišti jsme třeba objevili dětský kočárek, ve kterém byl kýbl s barvou, se kterým se lajnovaly čáry, podle kterých pak přistávala letadla. Na druhou stranu z toho prostředí šel strach, protože SSSR tehdy ještě ovládal velkou část světa, přitom to byl medvěd na hliněných nohou,“ dodává fotograf své postřehy z 90. let.

Fotil jsem Václava Havla

Karel Cudlín se dostal i na místa, která mu dnes může kdekdo závidět. Třeba když fotografoval pro Správu Pražského hradu a od roku 1996 (do roku 2003) se stal jedním z pěti oficiálních fotografů prezidenta Václava Havla. „Mohl jsem být v blízkosti tak významného státníka a podívat se na místa, kam bych se určitě sám jen tak nedostal.“ Prý ale nikdy nebylo nějaké tabu, tedy co nafotit nesmí.   

„To byly věci založeny na nějaké dohodě a slušnosti. Měl jsem dokumentovat průběh cesty někam, nebo někoho, kdo sem přijel. Ono nešlo o to někoho zesměšnit, a když se řeklo: tohle nefotit, tak se samozřejmě fotoaparáty schovaly.“

Dohromady šlo o zakázku třeba na několik dní v měsíci, ale taky z toho vznikly možná až tisíce fotek, které jsou dnes zřejmě uložené v archivu Pražského hradu. „Já vždy rád fotil portréty černobíle, ale těch opravdu důležitých dodnes zbylo několik desítek. Víc jich nebude,“ říká závěrem Karel Cudlín.

Spustit audio

Související