Kopal jsem do skříní, přiznává Konvalinka. Práce vědce podle něj znamená unést neúspěch a frustraci
„Úspěch je relativní pojem,“ je přesvědčený ředitel Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd Jan Konvalinka. Zároveň je přesvědčený, že je potřeba mluvit i o neúspěchu. Se studenty proto vede takzvané demotivační rozhovory, aby zjistil, zda se hodí na vědeckou práci, která je prodchnuta drobnými neúspěchy a frustrací, přibližuje v pořadu Hovory na Českém rozhlase Plus.
„Kladu studentům otázky jako: ‚Víte, že vám to nepůjde? Víte, že dostanete projekt, který vám rok nebude fungovat, a že vše, co v laborce uděláte, selže?‘ Připravuji je na to, že projekty, které jim navrhuji, nikdo nikdy neudělal, protože jsou buď příliš těžké, nebo nemají smysl. A vy to musíte dělat. Protože věda tady není od toho, abyste dělali věci, které víme, jak udělat. A já tam potřebuji lidi, kteří tohle vydrží,“ popisuje biochemik.
Čtěte také
Hlavním kritériem pro úspěch ve vědě je podle Konvalinky tolerance frustrace. Mnohokrát sám prý zažil frustraci, když experimenty selhaly a nevedly k očekávaným výsledkům.
„Vy to musíte vydržet. A je to těžké. Strávil jsem nespočet nocí kopáním do skříní v laboratoři, protože výsledky vyšly jinak, než jsem si představoval. Je to velmi frustrující. Musíte to ale unést,“ dodává a připomíná vlastní zkušenost:
„Byl jsem jedním ze dvou nebo ze tří lidí na světě, kteří měli v ruce klon na virus hepatitidy C, což je velmi důležitý patogen. Vedle jsem měl lidský spumaretrovirus a musel jsem si vybrat, se kterým budu pracovat. Vybral jsem si špatně, pracoval jsem na spumaretroviru, o kterém se pak ukázalo, že žádnou chorobu nezpůsobuje a že to v zásadě nebyl moc důležitý objev.“
„Pak se mi několikrát stalo, že jsme dělali na něčem jako jedni z prvních na světě, měli jsme zajímavé výsledky, ale nedokázali jsme to dotáhnout tak daleko, aby nás někdo nepředběhl. To se mi stalo možná třikrát nebo na čtyřikrát v životě. A to je ta frustrace,“ doplňuje.
Propichovat sociální bubliny
Konvalinka přiznává, že se mýlil v hodnocení síly internetu a sociálních sítí. „Před lety jsem si myslel, že nás otevřou do světa. Mýlil jsem se. Svět se rozpadl na sociální bubliny. Dokonce i na sobě pozoruju, že je mi příjemnější být v bublině lidí, kteří se mnou souhlasí, kteří jsou mi sympatičtí. Je to strašně obtížné, ale my musíme tyto bubliny propichovat,“ soudí.
Čtěte také
Přiznává, že v Ústavu organické chemie a biochemie potkává řadu amerických občanů, z nichž někteří volí Donalda Trumpa. „Povídám si s nimi a zajímá mě, proč ho volí. Je zajímavé slyšet jejich argumenty, i když s nimi nemusím souhlasit. Nejsou to nutně argumenty nenávistné a hloupé,“ říká.
Upozorňuje zároveň, že američtí občané pracující na univerzitě musí vyhlašovat své politické a občanské postoje, aby získali místo.
„Chápu, že takový člověk má pocit, že toto musí přestat, a volí člověka, kterého si osobně neváží. Nikdo z těch lidí, o kterých mluvím, si Trumpa neváží. Nemyslí si, že je to dobrý člověk, ale myslí si, že je to menší zlo,“ odhaluje biochemik.
„Uvádím to jako příklad rozhovoru, které mi nejsou příjemné, kterým bych se radši vyhnul. Ale přesto se do těchto rozhovorů musíme pouštět,“ uzavírá Jan Konvalinka.
Jak vzpomíná na pracovní i mediální nasazení během covidové pandemie? Odpovědi i na další otázky uslyšíte v audiozáznamu pořadu Hovory, ptá se Renata Kalenská.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
